hera lind
•
sta n e š se mou da l ší ž e nou
Nějaký dodavatel? Neměl by Karim nic proti tomu, kdybych otevřela dveře cizímu muži? Za okénkem z mléčného skla se rýsovaly dvě postavy. Jedna z nich byla zahalená. Jsou to snad dva islámští Alláhovi svědci, kteří mě chtějí přijmout do svého kruhu? Otevřela jsem. A hned prudce ustoupila. To byl… „Karime, to je ale překvapení.“ Vypadal dost vystresovaně a já pochopila: Ta žena vedle něj je Suleika. Její tvář byla jako z kamene. Aha. Bude co vysvětlovat. Žena sklopila oči a zamumlala lámanou angličtinou: „Vítej, sestro, v islámu. Pomohu ti vyznat se tu.“ Znělo to, jako by jí to nalil do hlavy tak jako mně arabské verše z koránu. Nejradši bych ty dveře zase zabouchla. Ale teď budu muset spolupracovat. Karim se na mě díval skoro zoufale. Tohle byla i pro něj dost choulostivá scéna. Nepůsobil tak uvolněně jako vždycky, když jsem se ho na jeho ženu zeptala. Sestra v islámu. Aha. Její rty říkaly pravý opak, byly to jen dvě čárky. A když zvedla pohled, nebylo v něm nic než pohrdání. Statečně jsem předstírala suverenitu. Showtime! „No, tak pojďte dál. To je od vás milé, že jste se za mnou přišli podívat. Právě jsem se zabývala záclonami…“ Ustoupila jsem stranou a pozvala je dál. V bytě byla ještě cítit barva. Teprve jsme ho zařizovali. Karim a já. V kuchyni stála zatím jen napůl vestavěná skříňka z IKEA, protože se u ní Karim včera pěkně klepnul do prstu. Jeho neislámská nadávka mi ještě zněla v uších. Tolik jsem ho utěšovala! Ale pak vypršel jeho čas u mne a musel spěchat ke své rodině. A teď už tu byl zase. A s ní! Podívala jsem se směrem k němu, jako bych hledala pomoc. Ale díval se do země. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296793
hera lind
•
sta n e š se mou da l ší ž e nou
„Ukázala byste mi byt? Možná bych mohla s něčím pomoci,“ zamumlala Suleika přehnaně zdvořile. Sundala si šátek z hlavy a důkladně se rozhlédla. Orlím pohledem zkoumala zařízení a zarazila se u Karimových hodinek na nočním stolku. Polkla, ale ovládla se. Její obličej byl jako maska. No tak, Karime! Jestlipak jsi jí řekl, že jsi jen splnil svou povinnost muslima a postaral se o chudou vdovu, která se tu teď zoufale snaží zařídit byt, protože jinak žádného chlapa nemá… tak teď to vidí. Přiznej to! Přesně to si měla myslet. Že mi jen pomůžeš se stěhováním a ukážeš mi, kde je nejbližší mešita. Ale to si určitě nemyslí. Je to žena, Karime, a ví své. Je uražená. Cítím to. Nejraději bych ji vzala za ruku a poprosila o prominutí. Hrajeme tu hru, která není fér. Vtáhl jsi mě do ní, aniž bys mi předem vysvětlil pravidla. Ale vysvětlil, říkaly Karimovy oči trucovitě. Jo. SVOJE pravidla! A já se na ně ve své zamilovanosti spolehla. Narovnala jsem se a rozpačitě se na mužovu první manželku usmála. „Kdybyste mi mohla říct, ve kterém supermarketu mají maso halal?“ Bylo to tak okay? Nejistě jsem se ohlédla na Karima. Karim prostě seděl jen tak na židli a zamyšleně si pohrával s metrem. Díval se na své ruce. Všiml si, že nemá hodinky? Tvářil se, jako by se ho to celé tady netýkalo. Ženská záležitost. Můžeme už jít konečně domů? Přivřela jsem oči a fixovala ho pohledem. Užívá si snad potají té komedie? Aspoň trochu? On je ten znamenitý kohout, kolem kterého kdákají bezmocné slepice, které by si nejradši vyklovaly oči a jsou na něj tak žalostně odkázané? Ne, tak zkažený můj Karim nebyl. Bylo mu to hodně trapné. Chtěl jen, aby si na mě Suleika pomalu zvykla. Její výraz byl neproniknutelný, když si prohlížela 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296793
hera lind
•
sta n e š se mou da l ší ž e nou
manželskou postel zdobenou zlatě protkávaným přehozem. Ten jsme si přivezli z Dubaje. Nejspíš ještě voněla Karimem. Člověče, chtěla jsem se na něj utrhnout. Máš veliké štěstí, že jsem pořádná hospodyňka. Taky jsem teď v poledne mohla spát. A tvoje svaté modlitební pyžamo by leželo na polštáři. Suleika popotáhla přehoz. „Nice!“ řekla nalomeným hlasem. Okay, pomyslela jsem si. Teď jí řeknu to rozhodující. Zhluboka jsem se nadechla, abych řekla: Nevím, jestli to už víte, ale Karim mě miluje a my si teď musíme promluvit jako dvě dospělé ženy…, když jsem pochopila, že to sice byla její povinnost jako muslimky, akceptovat, že si mě její muž bere pod svá křídla (a kam jinam), ale zdaleka to ještě neznamená, že je jí lhostejný a že mi ho dobrovolně přenechá. S třesoucím se horním rtem řekla: „Hodilo by se vám přijít k nám dnes na večeři?“ „Ale ráda. To je od vás milé,“ donutila jsem se říct. „Tak pojďme teď nakoupit, Karime. Do supermarketu halal.“ „Ano,“ přikývl Karim a vstal ze židle. „Máte něco v oblibě, co by měla moje žena zohlednit?“ Tvoje žena? Já jsem tvoje žena! A víš, co mám ráda! chtělo se mi zakřičet, ale jen jsem zdvořile zavrtěla hlavou. „Těším se a přijdu přesně. Jsme skoro sousedé.“ Tak to bychom měli. Super, Karime. Stačilo mu přejít šikmo přes ulici, a byl ze života A v životě B. Pro něj velice praktické, ale co to znamená pro mě a pro Suleiku? Po pravdě řečeno, zprvu mě ta představa pobavila. Ale co mě vůbec nepobavilo, bylo, jak byla tato žena fádní, jednoduchá, nezajímavá… a nepřitažlivá. 100
Ukázka elektronické knihy