Nemůže pršet věčně „Jak to, že si mě vůbec pamatuješ?“ obrátil se Kenneth k Eleně. „Myslím, že jsme se viděli jen letmo, jednou nebo dvakrát?“ „Judith se jednou zmínila…“ Odmlčela se. Oba jsme na ni vyčkávavě pohlédli. „Říkala mi, že jsi… společensky nemožný nerd,“ dokončila Elena větu, ačkoli se zjevně cítila trapně. Měl jsem obavu, že by tahle hláška mohla odstrašit cenný zdroj informací, který jsem tak zoufale potřeboval. Ale Kenneth se jen mírně pousmál. „A měla naprostou pravdu. Jen jsem se ze všech sil začal snažit o změnu. Chodil jsem na kurzy vyjadřování a rétoriky, na různé workshopy sebeprezentace… Právě na jednom z nich jsem potkal Judith,“ odmlčel se. „Jsem v šoku z toho, co se jí stalo. Upřímnou soustrast, musí to být pro tebe hrozná ztráta. Znala jsi ji mnohem líp než já.“ „Myslela jsem, že jste byli spolužáci,“ odvětila Elena nejistě. „Vlastně jsme spolu chodili jen na jeden volitelný předmět, na kurz pro amatérské filmaře,“ vysvětlil. Sedl si vedle Eleny a vzal ji za ruku. Nevypadal ani za mák nesměle nebo introvertně. „Chceš o ní mluvit?“ zeptal se ohleduplně. „Já… myslím… že asi ne.“ Eleniny oči se naplnily slzami. „Raději bych slyšela něco o tobě, pokud ti to nevadí?“ V tu chvíli mi došlo, že nemám žádný způsob, jak se nějak hladce zapojit do konverzace. Eleně se naneštěstí povedlo zmařit příležitost, kdy by Kenneth mluvil o Judith. Navíc je pojila společná ztráta a bolest. Bylo by nejlepší je nechat a vypadnout. Ostatně já jsem nikdy nebyl dobrý v utěšování a sdílení citů. Byl jsem v tom dost mizerný už předtím, než jsem se stal Patrickem Mayhemem – a jako drsný detektiv jsem se v tom rozhodně nezlepšil! Jenže vypadnout jsem právě nemohl. Pokud mi Kenneth proklouzne, přijdu o cenné vodítko. Potřeboval jsem situaci nějak posunout, změnit scénu, nejlépe stylově. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296494
Krásky a vetřelci Vstal jsem od stolu a prohodil pár slov s dirigentem kapely Jazz Fragment. Znal mě jako štamgasta a ochotně mě pustil ke klavíru. Klub ztichl, když jsem začal hrát Měsíční sonátu. Pustil jsem se rovnou do třetí věty a pořádně to rozbalil. Rychlá a složitá melodie byla většině posluchačů povědomá, což byla její síla i slabost. Byla působivá, ale většinu chyb by postřehl i laik. Jenže já ji hrál nespočetněkrát, když jsem se snažil najít inspiraci ke psaní, když jsem potřeboval útěchu a ujištění, že nejsem úplně k ničemu. Než jsem si to pořádně uvědomil, skladba dozněla. Na okamžik zavládlo ticho – a pak propukl nadšený potlesk všech hostů. „Byl jsi klavíristou, než ses stal detektivem?“ zajímala se Elena, jakmile jsem si přisedl zpátky k ní. „Umění se nevyplácí,“ usmál jsem se na ni. „A zločin ano?“ opětovala úsměv. „Záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváš.“ Pozvedl jsem skleničku v náznaku přípitku. Viděl jsem, že Kenneth se snaží znovu získat Eleninu pozornost, ale nedařilo se mu to. Teď byl pro změnu on třetí kolo od koloběžky. Zjevně se rozhodl, že se nebude ztrapňovat, elegantně se rozloučil, vyrazil k baru zaplatit a zamířil směrem k východu. Nezaváhal jsem. „Díky za pomoc a zatím dobrou noc. Dám vědět, jakmile budu mít něco nového,“ zašeptal jsem rychle. „Cože…?“ začala zmateně, ale to už jsem hodil na stůl peníze – dost na to, aby to pokrylo útratu nás obou – a nechal ji tam, s dosud nedopitou skleničkou v ruce. Po letech praxe jsem si zvládl odmávnout taxi velice rychle. „Sledujte ten vůz!“ vyzval jsem taxikáře svým nejlepším filmovým hlasem. Chlapík se zasmál a udělal bez ptaní, co jsem po něm chtěl. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296494
Nemůže pršet věčně „To bylo hustý. Vážně vypadáte jako nějakej detektiv nebo gangster ze čtyřicátejch!“ prohlásil, když jsme zastavili před Kennethovým domem, kde jeho auto zmizelo v garáži. Souhlasil jsem a zaplatil za svezení. Udělal jsem si pohodlí v nonstopáči přes ulici. Očekával jsem, že tam nejspíš zkysnu až do rána. *** Jenže Kennethovi netrvalo nijak dlouho, než zase vypadl. Jen se zřejmě převlékl, popadl studentský batoh a šel. Byla noc, déšť ustal a pouliční lampy vydávaly právě tolik světla, aby celou scenérii vykreslily černobíle, jako starý film. Výborně. Domek byl malý, měl jen přízemí. Přiléhala k němu úhledná zahrádka s nízkým plotem, přes který jsem se snadno přehoupl. Zámek u zadních dveří povolil téměř okamžitě. Vplížil jsem se dovnitř a odvážil se zapnout baterku. Nebyl jsem si jistý, co hledám, ale věřil jsem své intuici, že to stojí za pokus. Pokud to nevyjde, budu muset s Kennethem mluvit přímo, do čehož se mi tak nějak nechtělo. Udělal jsem sotva pár kroků do pokoje a zůstal stát jako zkamenělý. Díval jsem se na něco, co jsem původně považoval za hromadu knih na podlaze. Nebyly to knihy, ale VHS kazety. Vedle první hromádky jsem zahlédl další. Opatrně jsem se sklonil, abych je prozkoumal. Všechno to byly horory. Některé originální, některé kopie, některé slavné, jiné pro žánr zcela marginální, ale všechno horory. Ztěžka jsem polkl. Mohla to být náhoda. Kenneth mohl být prostě fanoušek nebo sběratel „starožitností“. Ostatně všichni říkali, že je tak trochu nerd, ne? Začal jsem zběsile prohledávat místnost, ruce se mi třásly. Část knih byla vytahaná z knihovny, aby uvolnily místo 99
Ukázka elektronické knihy