Zákon Azylu
„Česky se to, co potřebujeme, jmenuje diefenbachie pestrá a je to celkem běžná pokojová rostlina. Nic, co by Azyl nemohl během chvíle sehnat.“ „Acostovy formule se naučíme za chvíli. S tímhle bychom na milého supaye mohli vletět ještě dneska ráno,“ konstatoval Benedikt. „Nedat mu šanci zaútočit někde na někoho znova.“ „Krom toho,“ dodal Liem, „denní světlo jim nedělá dobře. Jsou to bytosti nikdy nekončící noci, temnoty hluboko pod zemí. Ne, že by se rozpadli v prach, ale slunce je oslabuje.“ Teodor rozbalil mapu a nechal si od Gabriela doplnit, co říkal zahradník. „Z toho nám vychází, že doupě má nejspíš někde na Uhelném trhu,“ shrnul výsledek. Yissl stála celou dobu opodál a neříkala nic. Dívala se tiše na obzor, který začínal světlat. „Dobrá,“ pravil duch uvážlivě, „ale pokud tam chcete vyrazit hned, tak to máte bez nehmotného průzkumníka. Do necelé hodiny vyjde slunce a já až do večera zmizím, vážení. Takže si to dobře rozmyslete.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296493
Kapitola VI:
Kdo riskuje kůži Čas se do nekonečna rozvětvuje a směřuje k nesčetným budoucnostem. – Jorge Luis Borges Uhelný trh byl v mdlém světle podzimního rána tichý. Jindy rušné podloubí u hospody U Dvou koček zelo prázdnotou. Čtyřčlenná skupinka lovců se obezřetně rozhlížela. Liem držel v obou rukou amulet se zobrazením osmi buddhistických pokladů a šeptal mantru jasného zření. Teodor se díval nahoru, u očí triedr. Benedikt a Yissl zcela světsky dávali pozor, aby jim něco neskočilo na záda. „Mám to,“ zamumlal Teodor, ale vyhnul se tomu, že by ukazoval prstem. „Okno, úplně nahoře, na jedenácti hodinách. Vypadá ožehnuté, zeď kolem je zčernalá. Ale okenní tabulka není poškozená.“ Benedikt si půjčil triedr a obhlédl okolní střechy. „Jo. Podle mě je tam. Buď on, nebo nějaký jiný zdroj nadpřirozeného ohně.“ Liem nechal amulet viset na řetízku a tiše po tvrdil magický původ ohoření. Zašli do podloubí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296493
Zákon Azylu
„My nemáme Gabriela a supay nemá tmu. Poslední možnost si to rozmyslet a jít na něj až v noci,“ konstatoval Teodor. „Jenže v noci nám tím oknem nejspíš uletí, zničí nebo zmrzačí nějakého dalšího místního ducha, a ještě se nám vychechtá. A kdo ví, co pak zvládne napáchat v lidském světě,“ řekl Benedikt chmurně. Což o to, Tomáš i lakomec se časem dokážou vrátit do původní formy. Jenže jim pořád bude chybět sekera a pytel peněz. Nakolik je to ovlivní a poznamená? Kromě toho někdo další by takové štěstí mít nemusel. Zbývající dva lovci mu tichým kývnutím dali za pravdu. Yissl je mlčky následovala. Benedikt byl se šperháky vždycky dobrý. Těžké domovní dveře se otevřely jen s tlumeným vrznutím. Starý dům neměl výtah, a tak se opatrně vydali po schodišti. „Už jsem na prvním schodě, už si jdu pro tebe,“ zašeptal Benedikt úryvek ze staré strašidelné pohádky. Snažil se zahnat neklid. Liem by určitě zmínil, kdyby supayové měli nějaké slabé empatické schopnosti… Proč ta stvůra mluvila o mém bratrovi? No, ptát se jí na to spíš nebudu. Na chvíli se zastavili a poslouchali za dveřmi podkrovního bytu. Uvnitř se ale neozval ani nejmenší šramot. Benedikt odemkl zámek, jak nejtišeji dovedl, a protáhl se dovnitř. Teodor a Liem ho kryli. To, co uviděli, ani v nejmenším nečekali. Prostor se táhl až k vysokému zkosenému stropu. Úplně nahoře pod střechou se nacházela okna za99
Ukázka elektronické knihy