— Kapitola 7 — Kočka v poli
R
ánu si omyl vodou ze studánky, na kterou narazili předešlý den a naplnili jí pet láhve. Minerálka ze samoobsluhy už jim došla. Rozřezal jedno své tričko na pruhy a vyrobil si z nich obvaz. Rána už tolik nekrvácela, kůže kolem ní však byla zarudlá a celý bok měl v jednom ohni. Když chtěl připravit snídani, zjistil, že zbytek chleba je plesnivý. Dnes musí za každou cenu dojít do města. Měli ještě zbytek sušenek a pár jablek a ostružin, které si nasbírali. To byly veškeré jejich zásoby. „Pořádně se najez, dneska to bude náročný.“ „Můžu sníst ty sušenky?“ „Sněz je klidně všechny.“ Přisunula k němu roztržený obal. Byly v něm ještě tři. „Rozdělím se s tebou.“ „To je dobrý. Dám si jablko.“ „Vem si, tati.“ Usmál se a přejel jí prstem po tvářičce. „Díky.“ — 97 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296468
Ukázala na jeho obvázaný bok. „Musí to hrozně bolet.“ Mávl rukou. „Já to vydržím. Jsem bojovník.“ „A já jsem bojovnice.“ „Přesně tak.“ Na klíně jí seděl Džoky a na hlavu se mu jako sněhové vločky snášely drobky ze sušenek. „Takže dneska dojdeme k babičce?“ „Jo.“ Zamyslela se. „Víš, na co se nejvíc těším?“ „Na co?“ „Až se konečně zbavíme těch hnusných komárů.“ „Jo. To já taky. Ukaž mi nohu.“ „Kterou?“ „Kdes měla klíště?“ „Tady,“ ukázala, „ne, počkej, tady.“ „Tak ukaž.“ Vyhrnula si nohavici tepláků. Sehnul se nad jejím lýtkem a zkontroloval, jestli se kousanec nezvětšuje. Byl skoro pryč. Táta udělal obličej. „Můžu s radostí konstatovat, že jste zcela v pořádku.“ Zahihňala se a stáhla si nohavici. Hlavně se chovat normálně, pokud to jde. Předstírat, že se nic nestalo, že se nic zvláštního neděje… ≈ — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296468
Po snídani se zvedl, sundal plachtu a odnesl ji hlouběji do lesa. Stejně jako otce se synem i plachtu zaházel větvemi. Dcera na něj zavolala. Došel k ní. Skláněla se nad mraveništěm. „Podívej, co to je?“ „Chodbičky. Celý mraveniště je protkaný sítí katakomb. Mravenci tam mají svoje pokojíčky.“ „A obchody?“ „Asi taky. Ale rozhodně ne takový, jako jsou ty naše. Popravdě nevím, s čím by mravenci mohli mezi sebou obchodovat.“ „Určitě by se něco našlo.“ Na něco si vzpomněl. Kdysi, když ho vzal otec tábořit, se mezi nimi odehrála podobná scéna. Rozhodl se, že dceři předvede to samé, co mu ukázal otec. Otevřenou dlaní dvakrát silně plácl do mraveniště. Nastal poplach. Mravenci zběsile pobíhali sem tam. „Neubližuj jim.“ „Nic se nestalo, hele, sleduj.“ Držel dlaň kousek nad mraveništěm. Válečníci se pod ní šikovaly a natahovaly se proti tátově ruce. Dcera to fascinovaně pozorovala. „Oni stojí!“ „Jo.“ „Stojí jako lidi.“ „A to není všechno.“ — 99 —
Ukázka elektronické knihy