Po cestě nás zastavilo aspoň dvacet lidí, chtěli se podívat na to roztomilé štěňátko. Dohodli jsme se, že do zítřka se o něj postará Kraťas. „Sraz před jednou. Každej veme sám za sebe ňákej dárek. Já přinesu ty kofoly, včera jsem je koupil. A ty nezapomeň psa!“ organizuje nás Gustl. „Seš blbej? Jak bych ho moh zapomenout?“ ohražuje se Kraťas. Večer jsem nakreslil na velikou čtvrtku Kubu na vozejku uprostřed se psí hlavou a kolem něj šest panáků – každýmu jsem nasadil zvířecí hlavu – lva, koně, krávu, medvěda, jelena, sobě slona, napsal jméno, aby bylo jasný, o koho jde, a k hubě bublinu – každej říká nějakou gratulaci. Když je paní Kubíčková doma, furt něco kuchtí, protože různě peče i do hospody, a tak se jí podařilo ty chlebíčky a cukroví před Kubou utajit, takže vůbec netušil, co se chystá. Pustila nás dovnitř a my s děsným řevem vtrhli do jeho pokoje. Lekl se tak strašně, že málem utrhl šňůry s pytlíkama písku, s nimiž právě cvičil. Když se vzpamatoval, gratulovali jsme mu ke třináctejm narozeninám. Od každého z nás dostal dárek – kudlu, knížku, propisovačku, angličáka, pokladničku, peněženku. Na dveře jsem mu nalepil ten gratulační obraz. A pak mu Kraťas položil do klína štěně. Byl z toho úplně na měkko. „Mamí… pojď se podívat… to, co jsem si nejvíc přál… mi kluci přinesli!“ A paní Kubíčková byla překvapená ještě víc než Kuba.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296442
„Připrav se na to, že teď budeš furt uklízet. Od včerejška u nás v kuchyni pětkrát kakal a osmkrát čůral!“ upozorňoval Kubikulu Kraťas, a na potvrzení jeho slov se pejsek vyčůral Kubovi do klína. „Taky ho musíš pokřtít!“ upozorňuju já. Po dvou hodinách, kdy mezi konzumací obložených chlebíčků a kremrolí a čokoládových dortíčků a větrníků a kávových rohlíčků padaly různé návrhy a zase byly zavrženy, jsme se shodli, protože přeci jméno pro psa je natolik důležité, že se musí odhlasovat, na jménu Barbucha. To podle toho strašidýlka z pohádky o Kubovi Kubikulovi.
Prvního září sice prázdniny definitivně skončily, ale do školy se už těším. Vždyť i tam je legrace a uvidíme se se všema děckama ze třídy a naše parta zůstane pohromadě, což je nejdůležitější. Měli jsme dohodnuto, že se sejdem před barákem, vyzvednem Kubikulu a pojedem všichni najednou. Vyběhnu z domu a naproti na chodníku stojí Kuba s berlema. Žádnej vozejk. Kubikula na svejch vlastních nohách! „Když prej mu vezmem baťoh, tak pude sám!“ oznamoval mi Hrnek. „Dokonce, když jsem mu pomoh udržovat rovnováhu, sešel i ze schodů!“ Sice jsme málem přišli pozdě, ale, myslím, že by to nikomu nevadilo. Teta Běta nás vítala mezi dveřma, na tabuli napsala Všechno 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296442
nejlepší do nového školního roku!, celá se rozplývala, že nás ráda vidí. Představila Jakuba, jako nového spolužáka, a oznámila, že nám chce něco důležitého říci soudruh ředitel. Richard, tak my ředitelovi říkáme, přišel za chvilku. Nejprve vykládal, že už jsme osmáci a tedy už téměř dospělí rozumní lidé a že se tedy podle toho máme chovat a že ho těší, že se už někteří tak chováme. Pak si nasadil brejle, z kapsy saka vytáhl lejstro a četl: „Vážený soudruhu řediteli! Na začátku měsíce srpna jsem se setkal s případem, jaký v mé celoživotní lékařské praxi nepamatuji. S chlapcem s postiženým pohybovým ústrojím přijeli na kontrolu jeho kamarádi, kteří se o něj nejenom starají, ale kteří s ním pravidelně rehabilitují a především posilují jeho vůli, což významně povzbuzuje jeho úsilí v každodenním cvičení. Díky tomu se ve velmi krátké době jeho zdravotní stav a fyzická kondice výrazně zlepšily, což dává předpoklady, že brzy bude schopen sám chodit. Velmi bych ocenil, kdybyste mohl tyto chlapce – říkají si Šafáři, a jejich postižený kamarád je Jakub Kubíček, veřejně za jejich čin pochválit. Mohou být příkladem přátelství pro všechny své vrstevníky. Prof. MUDr. Antonín Krch, DrSC., přednosta neurochirurgického oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.“ Složil pečlivě dopis, zastrčil do kapsy a zavolal nás k tabuli. „Děkuji vám, mládenci, i já za vzornou reprezentaci naší školy. Jsem na vás hrdý!“ poplácal nás Richard po zádech a odpochodoval. Třídní Teta Běta slzela, že jsme hodní kluci – i soudruh ředitel to říkal!
100 Ukázka elektronické knihy