tedy sehnal matraci, která ve dne mizela pod postelí a večer se vytahovala připravená na spaní. Sestře jsem nechala pohodlnější podušky. Angelina se snažila namítat, že je nejmladší, a měla by se tedy obětovat, ale já jsem věděla, že takhle je to správně. Třebaže byla mladší než já, měla měkké tělo a plné křivky. Naproti tomu já jsem byla stále velice hubená a měla jsem porcelánovou pokožku a dlouhý krk, jediný dar, který jsem zdědila po mámě. Angelina byla máminou přesnou kopií, neměla jen stejné zasněné maur ské vzezření, ale i její způsoby. Měla její sílu, opovrhovala naším světem stejnou měrou jako ona. Když na to pomyslím, nemohu opomenout, že tehdy už máminu vášeň proměnily prožité strasti v jakýsi vyschlý, temný životní pocit, který už neměl nic společné ho s vitalitou prýštící z Angelininých očí. Ona byla vším, čím kdysi bývala máma a co v ní neustálé utajované trápení úplně uhasilo. „Jaký ti připadal čarodějčin synovec?“ Angelina o něm začala mluvit jako první. Pozorovala jsem ji, jak leží na posteli, která dříve patřila nám oběma. Ruce za hlavou, pohled upřený do stropu. Mluvila šeptem, aby nás rodiče neslyšeli. „Nevím. Zdál se milý.“ „Milý je určitě. Ale jak se ti líbil? Je hezký, viď?“ „Hezký? Nevšimla jsem si,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem si jemnou křivku jeho téměř ženských úst i jeho dlouhatánské řasy, díky nimž měl tak hluboký pohled, dobře pamatovala, ale neměla jsem odvahu to před kýmkoli vyslovit. „Škoda, že umírá hlady,“ okomentovala to Angelina. Její poznatek se mi nelíbil. Byla jsem přesvědčená, že hodnota člověka se počítá jinou měnou než penězi. Chudoba nás všechny spojovala a baronova krása, která mě jako malou okouzlovala, mi jako mladé ženě připadala jen jako past. „Nechceš si dneska lehnout sem ke mně?“ zeptala se mě a po dívala se na mě svýma velkýma temnýma očima. 106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296263
„Proč?“ Pokrčila rameny. „Tak, chtěla bych cítit blízkost své sestry.“ Schoulila jsem se vedle ní. Angelina se ke mně otočila zády a přitáhla si mou ruku kolem pasu. Chvíli jsme mlčely. Mé myš lenky opustily Giacomův pohled a já jsem se soustředila na tělo a dech své sestry. Byla jsem šťastná, když jsem ji hladila po hebké zářivé kůži a vdechovala její levandulovou vůni. Kdybych tehdy věděla, co se má stát, kdybych měla čarodějčin dar, vtiskla bych si tu vůni do paměti, stejně jako její teplo, přesný rytmus dechu, abych nikdy nezapomněla její křivky a každý kousek jejího těla, každou malou nepravidelnost, která ji odlišovala od všech ostat ních. Moje sestra. Patřila jsem jí. A ona patřila mně. Po ránu jsme se společně vydaly s oblečením ke švadleně, jisté Nunzii s kostnatým nesouměrným obličejem. Byla odpudivá a pro tivná, ale s jehlou a nití to uměla na jedničku. Měla nám poradit s dokončením šatů na Lollininu svatbu. Jak chlad barvil Angelině tváře dorůžova, slušelo jí to ještě víc než obvykle. Nemohly jsme si nevšimnout roztoužených pohledů, které muži vysílali jejím směrem. Kdyby ji babička Assunta neměla tolik ráda, říkala by jí to samé, co tolikrát šeptala mámě, a sice že krása je prokletí. Angelina si byla vědoma vlivu, jaký na muže má, a schválně při chůzi vlnila boky a napodobovala i jistý krok a povýšený pohled žen, jež viděla v biografu. Dlouhá kudrnatá hříva jí v širokých prstýncích splývala téměř k hýždím. Zbožnější oči by v ní viděly Máří Magdalenu. Když jsme došli k Pinucciově stánku s látkami, přendal si malý a plešatý trhovec stéblo slámy z jednoho koutku úst do druhého a přejel ji pohledem od hlavy až k patě: „Pro dcery pana Sozzua jen to nejlepší zboží,“ prohlásil a neohrabaně se uklonil. Na to před ná mi roztáhl štůček švestkově modrého taftu, který zpívavě šelestil. 107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296263
Angelina ho pohladila. Oči jí zářily. Byla by to dokonalá lát ka na její šaty. Její jantarová pokožka by té barvě vdechla život. Otevřela kabelku a spočítala liry. Bylo jich zoufale málo, a navíc jsme je dostaly, abychom jimi zaplatily švadleně za rady, které nám poskytne. „To nemůžeme, Angelino. Nemáme peníze.“ Přistoupila k nám jedna žena z městečka, jistá Nella, která se během války změnila z ustrašeného ptáčete v tygřici. Její manžel se sice z německého zajateckého tábora vrátil vcelku, ale mozek měl na kusy. Kdysi vlastnil vetešnictví, ale po návratu se pro všech ny stal jen prosťáčkem Giuannem. Ruce neustále držel ve výšce hrudníku, jako by byl chromý, a celé se mu i s pažemi třásly. Ústa měl zkřivená v nepřirozeném úšklebku, pravý koutek natažený do strany, zatímco levý visel dolů jako kus utrženého hadru. Údajně viděl, jak granát, který vybouchl pár kroků od něj, utrhl jeho spo lubojovníkům hlavy. On zázrakem vyvázl bez zranění, ale už to nebyl on, jako by se vrátil do dětských let, souvislosti mu unikaly. Pořád uměl počítat, číst a jakž takž něco napsat, jeho svět však byl plochý a ovládala ho jakási nekonečná nevinnost a dětský úžas, byl schopen přecházet od smíchu k pláči bez zjevného motivu, přitom ani jedno neuměl tak úplně vyjádřit. Obvykle z něj vycházely monotónní zvuky, jalové lamentování, které se během okamžiku změnilo v šílený neovladatelný smích. Z těchto důvodů nebyl scho pen pochopit, co se stalo s jeho manželkou, když se během jediné noci rozhodla vzít život do svých rukou a probudit se jako jiná žena. Stala se kadeřnicí a byla i docela šikovná, jenže americké filmy ji pobláznily natolik, že se zatoužila proměnit v jednu z těch okouzlujících hereček, o nichž všichni muži po nocích snili. Její tělo bylo stále svěží, těšila se pevnému zdraví a své bujné tvary ještě zvýrazňovala přiléhavými šaty, které si každý měsíc nechá vala šít u švadleny. Chodívala po náměstí celá nalíčená a voňavá 108 Ukázka elektronické knihy