Foto Étienne Carjat
Historie
však matku neobměkčí. Konečně tedy, nemaje jiné volby, jak přijít k penězům, začíná psát pro časopisy pod jménem Baudelaire‑Dufaÿs jakožto výtvarný kritik. Zrecenzuje dva ročníky velké prestižní výstavy Salon 1845 a 1846; texty vyjdou i v podobě samostatných brožurek, prodávají se však nevalně. Publikuje také literární stati, eseje a úvahy, pokouší se o povídky. V roce 1846 tiskne časopisecky na pokračování Mladého kouzelníka, což je plagiát bezvýznamného textu jednoho britského autora (Baudelaire text pouze přeložil z angličtiny a trochu upravil). O něco větší ohlas má drobná novela Fanfarlo, jejíž hlavní hrdinka je inspirována tehdy populární a temperamentní tanečnicí Lolou Montèsovou, kolem níž se stále točilo plno nápadníků (navzdory obecně rozšířenému omylu, že předlouhou Fanfarlo byla Jeanne Duvalová). Přesto se ani v tomto případě nejedná o nic světoborného a básník má dál prázdnou kapsu. Květy zla
Černá Venuše
↑ Portrét Charlese Baudelaira, kolem roku 1862
Do Francie se marnotratný syn vrací v únoru 1842. V dubnu téhož roku je tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš, plnoletý, přebírá dědictví po svém otci, ozdobo nocí mých, čím krutější které by mu při střídmých způsobech se zdáš, mohlo vystačit do konce života, a stěkdyž kupíš za sebou ty míle bez huje se do vlastního bytu na ostrově milosti, Svatého Ludvíka. Básník je konečně dělící ruce mé a modré nesmírnosti. nezávislý na svých příbuzných a slibuje si, že začne usilovně psát. Jenže Mezitím básníkova rodina s hrůzou trpí nejen prokrastinací, ale i touhou sleduje, jak za necelé dva roky po krásných věcech: moderních dokázal rozházet polovinu dědictví. šatech, zdobném nábytku, obrazech, A tak je v září 1844 rodinnou radou starožitnostech. Ke své smůle objeví rozmařilcovi ustanoven soudní i hašišový klub a stane se uživatelem opatrovník, jenž mu bude po zbytek laudánových čili opiových kapek. života vydávat omezenou měsíční Dandy se nyní stává dekadentem. apanáž. Baudelaire je tím nepříjemně Navíc jej uhrane herečka (a mulatka) Jeanne Duvalová, Černá Venuše, jež se zaskočen. Navíc ho stíhá několik lichvářů, jimž podepsal směnky. Charlesovi stává múzou: Začíná období skrývání se po hotelích i neustálé žebrání u matky o peníze. Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe Ani demonstrativní sebevražda v dáli, povrchovým bodnutím se do hrudi ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
Během revoluce roku 1848, která Francii opět změnila na republiku, je Baudelaire, tento bytostný estét, viděn na barikádách se zcela novou a krásnou puškou, z níž však sotva vystřelil. Podobně časopis Veřejné blaho, který v revolučním nadšení založil s přáteli, končí už po druhém čísle. Po zjištění, že ani státní převrat jej nezbaví dluhů a věřitelů, básník na věci veřejné rezignuje. Stále udržuje nekonvenční poměr s Jeanne, stále píše nové básně a zároveň přepracovává již napsané. Jeho otčím se zatím stává velvyslancem a cestuje po světě s matkou. S matkou, která je básníkovi jediným ženským ideálem … na rozdíl od nevěrné Černé Venuše či prostitutek, s nimiž jí byl zase nevěrný on. Ideál mu však stále odvádí v dáli otčím, o co více nenáviděný Charlesem, o to více ctěný společností. Tou dobou Baudelaire objevuje dílo Edgara Allana Poea a je jím zcela uchvácen. Píše o něm stať do novin a začíná jej překládat. Poeovy povídky vycházejí nejprve časopisecky a mají velký úspěch, Baudelaire se skrze ně stává slavným a má tak zajištěn i jistý menší příjem. Mezitím se vrací domů
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296095
Historie
cudná a nestoudná, slabá a plná síly, že na té posteli, po vášni zemdlelé, se pro mne zatratí i sami andělé!
až v červenci 1865, pobude přesně dva dny v sídle své milované matky, stráví několik dnů v Paříži s přáteli a potom … odjede zpátky do nenáviděné Belgie! V hotelu Grand‑Miroir se Nakonec po několika měsících je na něj dívají skrze prsty, neb je pozadu Baudelairovi pro jeho chudobu pokuta s nájmem, navíc nevypadá dobře. snížena na pouhých padesát franků. V necelých pětačtyřiceti letech přiNegativní reklama však básníkovi pro- pomíná kostlivého vrásčitého starce spěla. Květy zla vyjdou znovu roku 1861 s kruhy pod očima a lebkou deroucí doplněné o pětatřicet nových básní. se zpod ustupujících vlasů. Denně má bolesti hlavy, závratě, záchvaty zvracení a mdloby. Na jaře roku Ubohá Belgie 1866 se mu poněkud uleví. S Poulet V lednu 1860 dostává Baudelaire ‑Malassisem připravuje k vydání lehký záchvat mrtvice. Ani ne bibliofilii jménem Trosky, kde budou čtyřicetiletý syfilitický básník je jeho zakázané a dosud nepublikované Baudelaire sám byl rozkošnickým, fyzicky i psychicky vyčerpán, probásně s Ropsovými ilustracemi, úlisným kocourem se sametovými gresivní paralýza postupuje. Přesto za nímž se vypravují do Namuru. způsoby a tajuplného chování; při Při prohlídce tamního kostela se je stále činný a u Poulet‑Malassise své jemné pružnosti byl pln síly však Baudelaire zhroutí atakován vydává esejistické Umělé ráje, z jedné a hleděl na věci a lidi znepokojivě záchvatem mrtvice. Přátelé jej dopraví třetiny inspirované De Quinceyho zářícím zrakem; byl nenucený, svézpět do Bruselu na kliniku, kde lékař Zpovědí anglického poživače opia, dále hlavý, prudký, ale bez proradnosti konstatuje ochrnutí pravé poloviny obsahující „Báseň o hašiši“ a „O vínu a věrně oddán těm, jimž jednou těla. Ba co víc, básník postupně ztrácí a hašiši“, v nichž zhodnotil své věnoval svou nezávislou náklonnost. celoživotní zkušenosti s těmito schopnost mluvit. V dubnu za ním přijíždí matka, koncem června si jej dráždidly. Časopisecky publikuje Navzdory plánovaným názvům Limby dílka, jež dnes známe jako Malé odváží jako nemluvně do Paříže, kde je či Lesbičanky dostává kniha na radu přijat do léčebného ústavu. Básníkova básně v próze či Pařížský spleen a řadu jednoho kolegy titul Květy zla. Už poslovní zásoba se smrskává na slovo dalších. Dál překládá Poea, ale je čátkem července ale v Le Figaro vyjde „kruci“, případně na větu: „Ne, kruci, stále po krk zadlužen. V zoufalství negativní kritika, která žene autora ne!“ Dne 31. srpna 1867 Charles připadne na absurdní nápad kandisbírky před soud: „V těch verších […] dovat do Akademie kvůli prebendám, Baudelaire vydechne naposledy. O dva kupí se ohavnost a sprostota, hnus dny později je pohřben do rodinné čímž se však pouze zesměšní. Na jaře spojuje se tu se zápachem.“ hrobky na hřbitově Montparnasse. roku 1864 mu několik belgických A ačkoli Baudelairovi přátelé mají Tím básníkova duše uskutečnila přátel domluví sérii přednášek jiný názor, 20. září soud skutečně odpověď na otázku, kterou jí položil v Bruselu. Bohužel zájem diváků je básníka uzná vinným z urážky veřejné pramalý, a tak už po třetím večeru už v Malých básních v próze, tedy kam mravnosti a dobrých mravů, odsoudí se přestěhovat, aby už konečně našel je turné zrušeno. Baudelaire se však ho k pokutě tří set franků (nakladatele kupodivu nevrací, setrvává v hotelu klid: Kamkoli! Kamkoli! Jen když to k pokutě dvou set franků) a k vyřazení Grand‑Miroir a zabývá se myšlenbude mimo tento svět! šesti nejnestoudnějších básní, mezi kami na sepsání pamfletu Ubohá něž patří i „Proměny upírovy“: Belgie, v němž to nevděčníkům a celé Citace v článku pocházejí z knih: té podivné zemi natře. Setkává se Charles Baudelaire: Květy zla, přeložil Já tolik z rozkoše, můj drahý zde se svým nakladatelem, před Svatopluk Kadlec, SNKLU, 1962; znalče, znám, pár lety zkrachovalým, který si Charles Baudelaire: Malé básně když muže v náručí svých rukou chvíli pobyl ve vězení pro dlužníky v próze, přeložil Hanuš Jelínek, drtívám, a poté opustil Francii. Seznamuje se Garamond, 1999; François Porché: či dávám zubům v plen svá ňadra s mladým výtvarníkem Félicienem Bolestný život Baudelairův, přeložil v slastné chvíli, Ropsem. Do Francie se básník vrací Svatopluk Kadlec, Orbis, 1934; jeho rodiče, neboť velvyslanec Aupick byl zvolen do senátu! Zdá se, že výš už není kam jít. Roku 1856 vychází knižně Podivuhodné příběhy, první výbor Baudelairových překladů z Poea. O rok později v dubnu vychází druhý díl, zároveň umírá jeho otčím. Básník je na vrcholu blaha, konečně bude mít svou matku jen pro sebe! Ta však bydlí mimo Paříž, kam se nezdárnému synovi nechce. Koncem června Auguste Poulet‑Malassis vydává Baudelairův básnický debut, jeho opus magnum, jejž dedikoval slavnému spisovateli a svému příteli Théophilu Gautierovi, který ho později charakterizuje takto:
V necelých pětačtyřiceti letech připomíná kostlivého vrásčitého starce
Henri Troyat: Baudelaire, přeložil Peter Himmel, Mladá fronta, 1998; Théophile Gautier: Charles Baudelaire, přeložil Petr Turek, KRA, 1995. Autor napsal knihu Karel Bodlák — Květy bodláčí. Reminiscence na Malé básně v próze Charlese Baudelaira, Votobia, 2001.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296095
Ukázka elektronické knihy
Josef Vojáček, VII. fotografie podle paní M., 2009
Josef Vojáček, Fotografie pro Michala Ranného, 2016