zlomenou, apatickou – a proto spíše nezajímavou – masovou konzumní společnost. Společnost navýsost konformních chatařů a chalupářů. Mimo ni stojí „duchovní lidé“, k nimž se přidávají mj. i někteří bývalí reformní komunističtí intelektuálové a další lidé s odvahou „žít v pravdě“. Ti formují disent. Pomyslný trojúhelník uzavírá husákovská Strana a její – totalitní – represivní aparát. Násilí a útlak jsou důležitými prvky fungování komunistického režimu. Morální sílu disentu se však takto nedaří zlomit a ten zůstává dějinotvornou silou. I když snad přímo nepřivodil pád režimu, zůstává disentu přinejmenším sub specie aeternitatis zásluha na politické změně roku 1989. Čas na změnu nazrál, když se obnažila slabost sovětského impéria (když, jak někteří rádi říkají, Reagan Sověty „uzbrojil“). Chceme-li pochopit tuto naši celkem nedávnou minulost, musíme v ní hledat hodnotové ponaučení a zaměřit se na jeho nositele. Naopak zaměření se na normalizační „každodennost“ implikuje relativizaci, kterou je třeba odmítnout již jaksi preventivně. Vždyť v každém režimu lidé žijí své obyčejné životy. Zdůrazňování tohoto aspektu je v lepším případě triviální, v horším případě je součástí argumentačního klamu, který pojmovým aparátem sociálních věd neutralizuje morální kategorie, na kterých je třeba trvat, a ústí v nepřímou obhajobu dobových poměrů a sociálních opor tehdejšího režimu.17 Druhý narativ je „(post)revizionistický“, zaměřený na „většinovou“ společnost a její každodennost. Po sovětské intervenci a souvisejících společenských otřesech (vč. personálních „čistek“ v KSČ či v odpovědných funkcích na pracovištích) šlo více než o cokoli jiného o to společnost uklidnit („konsolidovat“). Normalizačnímu vedení v čele s Husákem se zpočátku dařilo zvyšovat životní úroveň společnosti (bytová výstavba, podpora spotřeby).18 Ideologii in concreto již věřil jen málokdo, ale byla svého druhu svébytným „jazykem“, který byl téměř všudypřítomný. Ideologie (coby autoritativní diskurz) i v pozdně normalizační společnosti (v zásadě do doby „přestavby“) úspěšně plnila jistou zastřešující, stabilizační funkci (různé skupiny si do ní mohly projektovat různé obsahy a využívat ji), takže i proto měl socialismus (in abstracto) jistou
17 Srv. Petr Placák: Pullmanův Pán much aneb Historie a svět dětí. Paměť a dějiny 1 (2013), s. 123–128. 18 Ke slábnoucí schopnosti pozdního socialistického režimu zabezpečovat další růst blahobytu občanů a vycházet vstříc dalším i nemateriálním tužbám a požadavkům občanů viz Jakub Rákosník – Matěj Spurný – Jiří Štaif: Milníky moderních českých dějin: Krize konsensu a legitimity v letech 1848–1989. Praha: Argo 2018, s. 251–296.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296039
nezanedbatelnou společenskou podporu.19 Ve společnosti také existovala jistá, byť malá, pluralita. Disent, integrovaný zejména kolem Charty 77, sice (přinejmenším po většinu tohoto období) neměl potenciál oslovit celou společnost či její významnou část, jeho aktivity však měly mj. výrazný mezinárodní ohlas, který režim nemohl eliminovat. Otevřená represe byla v této době obecně spíše slabá a týkala se dosti omezeného počtu lidí. Násilí bylo spíše vytěsněno z každodenního života a převážně svázáno právními formami. Neformálnímu tlaku ke konformitě (či pozitivním společenským pobídkám spjatým s konformním chováním) odolávalo jen poměrně málo lidí, především několik společenských subkultur, vesměs částečně propojených s disentem. Revizionistický pohled přímo odmítá „totalitně-historické“ vyprávění a diskvalifikuje samotnou teorii totalitarismu jako antikvovanou. Přitom polemizuje se značně zjednodušenou představou totalitarismu (útlak shora, který trpně snáší široké vrstvy společnosti). Naopak pro „normalizační dějiny útlaku“ totalita značí především kontinuitu s režimem padesátých let.20 Tento pohled na dějiny zdůrazňuje především určité morálně-politické „ponaučení“ z minulosti, totalitární charakter režimu je podle něj dán především přítomností represe v různých formách, popřípadě pramení z jeho samé ideologické podstaty.21 Normalizační „totáč“ přitom není totalitárním režimem (z hlediska Linzovy typologie),22 není ale ani režimem autoritářským.23 Vzhledem k charakteru tehdejších politických elit, kdy šlo s trochou nadsázky z valné části o upadající „aparátčickou“ gerontokracii, se jako velmi přiléhavé i uspokojivě teoreticky podložené pojmové uchopení jeví „zamrzlý posttotalitarismus“ Linze a Stepana.24 Takový režim je středně degradovanou variantou totalitarismu. V rovině vůdcovství dochází k proměně již v rané fázi (variantě) posttotalitarismu (obrat ke „kolektivnímu 19 Na to upozorňuje ve své knize sociální historik Michal Pullmann, nejviditelnější představitel „(post)revizionistického“ proudu. Michal Pullmann: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium 2011, zejm. 19–22, 217–221 a passim. 20 Srv. Adam Drda: Normalizace – co to bylo? In: Karel Strachota a kol.: Naše normalizace. Praha: Člověk v tísni 2011, s. 8–13. 21 Srv. Roman Joch: Komunistický režim je vždy totalitní. Včetně normalizace. Česká pozice (online), 15. 5. 2013. http://ceskapozice.lidovky.cz/forum/komunisticky-rezim-je-vzdy-totalitni -vcetne-normalizace.A130511_220100_pozice_124678. 22 Ale ani z hlediska úzce pojatých – klasických výměrů. 23 Miroslav Novák: Mezi demokracií a totalitarismem, s. 119–120. 24 Juan Linz – Alfred Stepan: Problems of Democratic Transition, s. 318–319. Vedle toho tito autoři rozeznávají posttotalitarismus raný a pozdní. Může se jednat o fáze vývoje v rámci určitého kontinua. Ne každý posttotalitarismus musí projít všemi fázemi, naopak typicky tomu tak není.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296039
vedení“). Pluralismus zamrzlého posttotalitarismu se týká především mocenských struktur (stranických, vládních), k otevření vůči skupinám stojícím mimo ně či k jejich kooptaci dochází především v pozdní variantě posttotalitarismu. Pokud jde o ideologii, raná fáze se od „vrcholného“ totalitarismu příliš neliší; až v zamrzlém posttotalitarismu dochází k potlačení jasného obsahu, případně „vyprázdnění“ původních formulí. Konečně mobilizace se posléze omezuje na manifestační rituály, nevyžaduje se nadšení, uvědomělost či osobní iniciativa, spíše jen loajalita; mobilizace je tedy extenzivní spíše než intenzivní. „Zamrzlý“ režim pak končí zhroucením při silnějším otřesu.25 Linzovo (a Stepanovo) pojetí, jakkoli schematické, se sice soustředí na mocenské struktury, ale vždy v širším společenském kontextu; umožňuje tak rozumnou diferenciaci a usnadňuje pochopení vývoje konkrétního režimu a jeho komparaci.26 Koncept posttotalitarismu není navíc zcela cizí ani českému politickému myšlení. Koneckonců i Václav Havel ve známém eseji Moc bezmocných, hovoří v poměrech vrcholné normalizace o „post-totalitním systému“ – s dodatkem, že tento (společenský) systém je „totalitní zásadně jinak“ než „totalitní ‚klasické‘ diktatury“.27 Každopádně ona předpona „post“, jakkoli třeba není úplně elegantní, značí cosi podstatného.28 25 Prvek „revolučního“ tlaku zdola, např. vedle širších mezinárodně politických souvislostí, zde není bez významu. Každopádně tu však nacházíme určitý rozpor s „heroickou“ představou revoluce, která ukončila „totalitu“. Nemíním nijak zpochybňovat osobní statečnost studentů a dalších protagonistů 17. listopadu 1989, jejich prodělané útrapy při policejním zásahu ani jejich osobní nasazení v dalších dnech a týdnech, přesto se mi revoluční nadsazování zdá poněkud nemístné. Jako instruktivní příklad takového heroického narativu, byť je samozřejmě podmíněný politickými reáliemi, může sloužit spor o „masakr“ na Národní třídě (jehož jediná oběť na životě byla navíc falešná). Srv. Zásah na Národní třídě byl mimořádně krvavý, oponují Zemanovi historici. IRozhlas.cz (online), 16. 11. 2014. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zasah-na-narodni-tride-byl -mimoradne-krvavy-oponuji-zemanovi-historici_201411161736_kpracharova. 26 Srv. Milan Znoj – Jiří Koubek: Totalitarismus a posttotalitarismus v Čechách. Soudobé dějiny 16, č. 4 (2009), s. 722–733. 27 Václav Havel: Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny 1990, s. 8. 28 Zcela jinak s konceptem posttotalitarismu pracuje Aviezer Tucker. Toto označení používá až pro „nové“ režimy a společnosti vyšlé z pozdního (late) totalitarismu sedmdesátých a osmdesátých let. Totalitarismus chápe Tucker široce jako stav, kdy uzavřená elita kontroluje sociální stratifikaci. Jinak se implicitně hlásí k „totalitně-historickému“ vyprávění. Vágní vymezení totalitarismu mu umožňuje mluvit, poněkud přepjatě, o novém totalitarismu například v souvislosti s „manažerským“ řízením vysokých škol a dramaticky tvrdit, že „totalitarismus není mrtvý, ale pouze rozpadlý. Jeho všudypřítomné kusy mohou být opět sestaveny.“ Aviezer Tucker: The Legacies of Totalitarianism. New York: Cambridge University Press, 2015, s. 233. Čteme-li toto varování jako varování před tendencemi k autoritářství, pak mu lze jistě přisvědčit. Jak se ovšem snaží naznačit tento esej, vzývání totalitarismu, manipulace s tímto pojmem, může tomuto autoritářství spíše posloužit.
100 Ukázka elektronické knihy