98
4. Člověk a rituál
časně svou nezaměnitelnou identitu, vycházející z paradoxu velikonočních událostí. Vztahuje se k tomu, co lze vnímat jako určitý průlom do oblasti lidmi utvářeného světa. Svědectví o Bohu, který vstupuje do porušeného světa ve svém Synu a otevírá člověku cestu k novému stvoření, přináší relativizaci kultury, jakkoli je ono samo rovněž odkázáno na kulturní zprostředkování. Tak vzniká určité napětí mezi antropologickou a teologickou dimenzí rituálů, mezi obecně lidskou daností rituální komunikace smyslu a konkrétním poselstvím evangelia o Božím milostivém příklonu k hříšnému člověku, jemuž je v Kristu otevřena cesta k pravému lidství. Mezi teology, kteří vycházejí z obecně lidských základů křesťanských rituálů, je liturgie pojímána jako vrchol transcendentní orientace rituálů vůbec. Přístupy, které vycházejí spíše z biblického zakotvení křesťanských rituálů, kritičtěji vnímají napětí mezi skutečností porušeného stvoření a zaslíbením stvoření nového.44 Existují ovšem i pokusy obojí kombinovat. Ty na jedné straně zohledňují obecně lidské předpoklady, ritualitu člověka a jeho zkušenosti s vlastní ohraničeností, na druhé straně otvírají pohled na lidskou situaci z perspektivy evangelia.45 V křesťanských rituálech je pak vnímána jakási ruptura, zlom, proluka mezi obecně lidskou daností rituality na jedné straně a konkrétním poselstvím evangelia o Božím zachraňujícím příklonu k člověku a ke světu. Tato ruptura je překlenována vytrvalým úsilím o vzájemné vztahování jednoho k druhému.
SLOVO A RITUÁL Slova jsou od počátku podstatnou součástí křesťanských obřadů, jak ukazují zprávy ze Skutků apoštolských: „Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni […] Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2,41n). Přesněji bychom měli hovořit o řeči než o slovech, neboť slova v liturgii získávají svůj význam v kontextu vět, hymnů, modliteb, celého obřadu a shromáždění.46 Některé prvky v bohoslužbě mají pouze podobu řeči (žalmy, biblická čtení, kázání), jiné podobu symbolických úkonů, další jsou kombinací obojího (křest, večeře Páně). Slova jsou však nedílnou součástí každé křesťanské bohoslužby. Pomocí řeči lidé v bohoslužbě vyjadřují svůj vztah k Bohu jako kající hříšníci (Confiteor), prosí o smilování (Kyrie), radují se z odpuštění (Gloria).
44 Blíže viz Filipi: Pozvání k oslavě, s. 37–44. 45 Tak postupuje např. Graham Hughes: Worship as Meaning, Cambridge: Cambridge University Press 2003. 46 Gail Ramshaw: Liturgical Language as a Speech, in: G. Ramshaw: Christ in Sacred Speech. The Meaning of Liturgical Language, Philadelphia: Fortress Press 1986, s. 1.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296036
4. Člověk a rituál
99
Prostřednictvím slov k nim zaznívá připomínání Božího jednání v minulosti a svědectví o Božím jednání v přítomnosti (čtení z Písma, kázání) i prosby o Boží jednání v budoucnosti (přímluvné modlitby). Slova však nejsou jen klíčovým vyjadřovacím a dorozumívacím nástrojem liturgie. V pohledu teologickém je Slovo nástrojem Božího tvoření (Gn 1) a vztahování se ke světu. O Bohu se hovoří jako o Slovu (J 1,1), neboť Boha nelze poznat jinak než v zasaženosti jeho promlouváním k člověku. Také o Ježíšovi píší bibličtí autoři jako o Slovu, které se stalo tělem. Právě jeho prostřednictvím se Bůh dává poznat světu (J 1,14). K Božímu promlouvání skrze toto vtělené Slovo se váže rituální jednání křesťanů. Velmi záhy se běžnou součástí křesťanských shromáždění stalo čtení ze spisů proroků a apoštolů, jak dokládá Justin Mučedník ve své První apologii z první poloviny 2. století: „A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se (…).“47 Čtení z Písma s jeho výkladem a eucharistie dodnes představují dvě ohniska křesťanského shromáždění. Člověk se v bohoslužbě setkává s Božím promlouváním přicházejícím zvnějšku prostřednictvím slov Písma a kázání. Slovo, které si posluchač vnitřně osvojuje, probouzí a obnovuje jeho víru a podněcuje jej k odpovědi. Ta v bohoslužbě nachází svůj výraz ve vyznání víry, díkůvzdání a chválách, v úkonech kajícnosti. Toto dialogické pojetí bohoslužby nacházíme dnes v řadě křesťanských tradic. Význam Slova a slov v liturgii podtrhla v druhé polovině 20. století římskokatolická církev. Liturgická konstituce Sacrosanctum concilium přijatá Druhým vatikánským koncilem vysvětluje podstatu liturgického dění jako dialog: „V liturgii totiž Bůh mluví k svému lidu a Kristus dosud hlásá radostnou zvěst. Lid odpovídá Bohu zpěvy a modlitbou.“48 Liturgické obřady mají být ztvárněny tak, „aby bylo jasně vidět, že v liturgii obřad a slovo těsně spolu souvisí“; proto se při bohoslužebných úkonech má více číst z Písma svatého a kázání má být součástí liturgického dění.49 S tím úzce souvisí i důraz na rozumění (liturgickým jazykem při mši má být jazyk národní) a víru, která má být posilována rozumějící účastí na svátostech.50 Protestantská tradice zase s oblibou připomíná vyjádření reformátora Martina Luthera (1483–1546) z jeho slavného kázání při otevření zámecké kaple v Torgau (1544). Kazatel v něm vyjadřuje přání, aby se v novém kos-
47 Justin Martyr: Apologie I, 67, 1–8, cit. podle: Liturgika. Zdrojové texty a materiály, dokumenty, obr. Přílohy, Praha: Síť 2001. [CD-ROM] 48 Sacrosanctum concilium, s. 143 (čl. 33). 49 Sacrosanctum concilium, s. 144 (čl. 35). 50 Srov. Sacrosanctum concilium, s. 151 (čl. 59).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296036
100
4. Člověk a rituál
tele odehrávalo to, kvůli čemu byl postaven, totiž „aby náš milý Pán sám s námi mluvil svým svatým Slovem a my naopak mluvili s ním svou modlitbou a chvalozpěvem“.51 Do popředí zájmu evangelických teologů se tak již od dob reformace dostává dialogická a komunikační funkce křesťanských obřadů. Podle významného reformovaného teologa 20. století Karla Bartha (1886–1968) „Boží slovo je to Slovo, které Bůh, uprostřed lidí a ke všem lidem obrácen, promluvil, promlouvá a bude promlouvat, ať lidé slyší nebo neslyší. Je to Slovo jeho konání na lidech, pro lidi, s lidmi. Právě jeho konání vůbec není němé, nýbrž konání samo sebou promlouvající.“52 Veškeré lidské myšlení a mluvení o Bohu pak má mít povahu odpovědi na Boží oslovení, tedy být řečí k Bohu. Vlastním místem teologie je tudíž bohoslužebný akt, vzývání Boha a modlitba k němu. Komunikace Kristova evangelia v kontextu bohoslužby zahrnuje nejen předávání obsahů, ale také navazování vztahů – s Bohem, s ostatními účastníky bohoslužby, se světem.53 V bohoslužbě probíhá tato komunikace ve dvou směrech: vertikálně, když shromáždění čte Písmo jako svědectví o Božím jednání s očekáváním, že se mu stane živým Božím oslovením, a když se obrací k Bohu ve svých modlitbách; horizontálně, když shromáždění jednotlivci komunikují mezi sebou a díky sdílení společné víry v Krista se stávají společenstvím ve víře, církví vztahující se ke světu. Symbolika večeře Páně tyto dvě vzájemně se prostupující dimenze komunikace ztvárňuje nanejvýš výmluvně: Jedení chleba, o němž Ježíš říká: „Toto jest mé tělo“, a pití vína, o němž říká „toto jest má krev“, přináší věřícímu spojení s Kristem. Jedení z jednoho chleba a pití z jednoho kalicha jej viditelně spojuje s ostatními přijímajícími v jedno společenství. Tím se však již dotýkáme tématu dalšího oddílu.
TĚLO A TĚLESNOST V RITUÁLU Nedílnou součástí křesťanských rituálů je jejich materiální, tělesná dimenze. Liturgie není ve své podstatě pouze verbální dění, sdělování a sdílení evangelia zahrnuje celého člověka. Ostatně samotná možnost komunikace mezi Bohem a člověkem je založena ve faktu vtělení, v tom, že Bůh se stal člověkem. K liturgickému slavení proto nezbytně potřebujeme hmotné elementy, jednáme zde jako tělesné bytosti. Komunikační spojení s Bohem, s Ježíšovým
51
Martin Luther: D. Martin Luthers Werke. Kritische Gesamtausgabe, 49, Weimar: Hermann Böhlau 1913, s. 588. 52 Barth, Karl: Cesta Karla Bartha. Uvedení do evangelické teologie, přel. Samuel Verner, ed. Luděk Brož, Praha: Kalich 1988, s. 187. 53 Srovnej Wilfried Engemann: Personen, Zeichen und das Evangelium, Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt 2003, s. 42–43.
Ukázka elektronické knihy