zbytečně se netrapte. Žijte dál svůj život a já budu žít ten svůj, aspoň po nějaký čas. Až najdu to, co hledám, určitě se zase vrátím. Do té doby tu buďte beze mě šťastní a silní. Neztrácejte naději. Já se tu svoji vydal hledat. Takové a podobné věty se v dopise objevily. Když se to Peter dozvěděl, otevřel si svou vlastní mailovou schránku, zda tam není pošta i pro něj. Našel ji tam a po jejím přečtení zůstal rovněž naprosto zdrcený. Mrzí mě to. Chtěli jsme se brát, ale nevím, zda jsem na to opravdu připravený. Vztah nám funguje a máme se skutečně rádi. Mám ale strach, že potom by to tak už být nemuselo. Možná že jsem úplně nebyl pro tebe ten pravý a snad najdeš někoho lepšího, na koho se budeš moci víc spolehnout. Odpusť mi. Sbohem. David. Z těchto vět Peter pochopil, že jde o závažnou věc. Když totiž David začal používat ve své řeči spisovný jazyk, vždycky šlo o vážnou věc. Na to ho znal velice dobře. Ihned se proto vydal za jeho matkou, aby si společně promluvili a pokusili se přijít na příčinu jeho ukvapeného jednání. „S ničím se mi nesvěřil,“ namítla Rachel. „Netuším, co se mu honilo hlavou. Vždycky vypadal tak šťastně. Ty sis ničeho nevšiml?“ „Poslední dobou se choval trochu zvláštně, byl hodně uzavřený. Už dlouho jsme spolu ani neměli sex.“ „Tohle se mi nelíbí. Nevyhrožoval mu někdo něčím? Nemohl ho třeba někdo někam vylákat pod určitou hrozbou?“ „Myslíte, jako že ho… unesli?“ zeptal se Peter opatrně a pak dodal: „To si nemyslím. Kdyby to tak bylo, asi by napsal něco jiného, pokud vůbec. Tím bych se netrápil. „Stejně bychom ale měli informovat policii!“ řekla Rachel rázně. „Není to trochu ukvapené?“ „To snad nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkla poněkud přísněji, než zamýšlela. Peter se trochu zarazil a opatrně pověděl: „Myslím, jestli bychom neměli počkat do zítřka. Třeba si to všechno rozmyslí a objeví se.“ „Takhle se chceš zachovat, když se jedná o tvého snoubence, Petere Sullivane?“ s vytřeštěnýma očima na něho vyjekla Davidova matka. „To bych od tebe nikdy nečekala. Vždyť může být v nebezpečí! A čekat až do rána? Už teď je pozdě! Ale jestli to nechceš řešit, pro mě za mě si tu zůstaň sedět. Ale já jdu zavolat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296006
policii hned. Svého syna jen tak zmizet nenechám, mě na něm totiž záleží!“ sebrala se a šla si pro telefon. Mezitím, co se snažila najít číslo, přišel k ní Peter a řekl: „Počkejte, zavolám tam já. Bude to tak lepší. A nemyslete si, že mi na něm nezáleží, nejsem tak necitelný! Udělal bych cokoliv, aby se mi vrátil,“ pak vytáhl mobil a začal telefonovat.
„Tak mi ještě jednou řekněte, co se tedy stalo,“ řekla jedna z policistek, které přijely na Peterovo zavolání. „Můj přítel, David Morgan, zmizel.“ „Můžete mi to upřesnit, prosím?“ „Včera večer nepřišel domů a dneska ráno jsem našel ve schránce e-mail, kde psal, že odjíždí a ať se o něj nebojím a nehledám ho. Tady paní Morganová,“ ukázal na Rachel, „takový email dostala taky.“ Policistka si oba přísně změřila pohledem a řekla: „To je skutečně zvláštní. Podobné hlášení už jsme dostali.“ „Co tím myslíte?“ zeptal se Peter.“ „Dnes dopoledne jsme obdrželi na stanici telefonát, v němž nám jedna žena hlásila, že zmizela její přítelkyně a zaslala jí e-mail s podobným obsahem.“ Peter i Rachel zůstali nevěřícně zírat. „A vy si myslíte, že by ty případy mohly spolu nějak souviset?“ ptal se Peter. „Víte, jak se jmenovala ta žena, co zmizela?“ „Vydržte, podívám se do protokolu,“ odpověděla policistka. Vytáhla tablet a nějakou chvíli v něm hledala, než nakonec řekla. „Ááá, tady to je. Jmenovala se Hailey Cooperová.“ „COŽE!!!“ vyštěkl Peter tak nahlas, že na něho zůstaly všechny ženy v místnosti oněměle zírat. ⸪⸫
Policejní vůz zabrzdil před luxusním bytem matek Fosterových, u nichž právě byla Jessica. Peter řidiče doslova štval. Řítili se, co
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296006
nejrychleji to šlo. Dokonce prosil, aby zapnuli majáky. S tím jej ale odbyli, jelikož mu řekli, že se ještě nejedná o nic naléhavého. Za každou cenu se potřeboval potkat s Jessicou. Musel zjistit, co se to stalo. To přece nemohla být náhoda, aby oba jejich partneři zmizeli ve stejný den, a dokonce po sobě zanechali psaní na rozloučenou. Vůbec z toho neměl dobrý pocit. Celou dobu jej sžíralo tušení, že je něco špatně. Že by nakonec přece jen měla Jessica pravdu? Že by se o něco přece jen pokusil? Tomu stále nemohl Peter uvěřit. Přesto se cítil mizerně. „Jenom klid, pane Sullivane,“ řekla policistka, když Peter zběsile držel palec na zvonku už téměř třicet vteřin. „Chápu, že jste v tíživé situaci, ale musíme se alespoň pokusit zachovat chladnout hlavu,“ dodala žena a Peter ji po ještě dalších několika vteřinách zvonění poslechl. Nebylo se čemu divit, Clair Hemsworthová patřila mezi ženy, které budí respekt. Přestože měla pohledný oválný obličej, z jejích modrých očí vyzařovala přísnost. Tu umocňovaly blond vlasy stažené dozadu do ohonu. K tomu všemu měřila přes sto devadesát centimetrů. Na sobě měla tmavošedivý oblek s bílou košilí a tmavou kravatou. Na nohách nosila černé kožené, leskle lakované boty. „Co se to tu děje?“ okřikla všechny Naomi Fosterová, mladší matka Jessiky, když prudce otevřela dveře. Když však zpozorovala, jakým pohledem se na ni Clair podívala, a za ní další ženu v uniformě, rychle se stáhla zpět a poněkud nesměle se otázala: „Mohu vám nějak pomoci!“ „Jsem poručice Hemsworthová,“ pověděla blonďatá žena. „Toto je pan Sullivan, který volal vaší dceři, a paní Morganová,“ pokynula dlaní směrem Peterovi a Rachel. „O, jistě,“ pravila Naomi. „Jdete kvůli zmizení Hailey, Jessica říkala, že přijedete. Pojďte dál.“ Byt Fosterových byl skutečně skvostný a přepychový. Skýtal více pokojů než mnohé z rodinných domů. Dolores Fosterová, Naomina manželka, již byla díky své módní značce známou tváří médií a nebylo pochyb o tom, že jí její byznys slušně vynáší. Ihned při vstupu je přivítala široká chodba, která přecházela plynule v kuchyň a jídelnu. Celkem se v bytě nacházelo osm místností. Jaké využití pro ně měly dvě až tři ženy, se mohli ostatní jen domnívat. Stěny byly do dvou třetin výšky pískovcové barvy a zbytek i se stropem
Ukázka elektronické knihy