„Jasně. Klidně si ho ulož a kdykoliv mi zavolej nebo napiš. Budu se těšit!“ odpověděla jsem nadšeně. Nato jsme se rozloučily a já, protože jsem byla už jen pár kroků od domu, hodila telefon do tašky a vešla spokojeně dovnitř. Měla jsem radost, že se mi podařilo s Radkou spojit. Že jsem
ji slyšela a že mi možná ještě někdy zavolá. „Ahoj mami!“ přivítala mě Šárka, „všechno nejlepší k svátku!“ pokračovala a hned v předsíni mi předávala krásnou kytku. Úplně jsem vypustila z mysli, že mám svátek. A nebyla jsem sama, protože minimálně v práci si nikdo vůbec nevzpomněl. Aspoň, že mám tak všímavé a milé děti, pomyslela jsem si. „Jééé, díky moc. Je krásná!“ odpověděla jsem radostně. „A to není všechno, mami. Ještě máme jedno překvapení.“ „Vážně? A jaké, smím-li se zeptat!“ „Uvařili jsme s tátou večeři!“
„No ne! Opravdu? Cítím nějakou vůni, ale nenapadlo by mě, že byste vařili. Ježiš, to je tak milé!“ pronesla jsem a dojetím si setřela malou slzičku, která mi právě skápla z řasy. „A tady bychom ti jako bonus ještě chtěli dát takovou maličkost, která tě ale jistě také moc potěší!“ řekl Petr a podal mi úhledně zabalenou krabici. Velikostí vypadala jako krabice od bot, ale působila mnohem těžší. Zvědavě jsem ji začala otevírat a představovala si, co by v ní asi mohlo být?! 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296004
„Cha-cha-cha!“ spustila jsem, když na mě vykoukla krabice, plná mé oblíbené sušenky Mila, „moc vám děkuju. To je skutečně hodně originální dárek. To se vám fakticky povedlo!“ zhodnotila jsem a v očích celé své rodiny jsem mohla vidět, jakou mají obrovskou radost, že se trefili. Že se jim na ústech své mámy a manželky podařilo vykouzlit ten nejvíc radostný a dojatý úsměv. Všichni se ke mně seběhli a jako to dělají sportovci, když
se jim podaří dát gól nebo jinak skórovat, objali jsme se a možná minutu v takovém těsném postoji setrvali. Bylo to příjemné a opět hodně dojemné. Neudržela jsem se a znovu si otřela slzu z oka.
Celý večer jsme si moc užili. Večeře byla vskutku skvostná. Děti navíc umyly nádobí, a tak jsem, aniž bych dopředu takovou slávu a překvapení vůbec očekávala, jelikož jsem na svůj svátek dočista zapomněla, strávila jeden z nejpříjemnějších večerů posledního půl roku.
Další dny už nebyly tak veselé a radostí překypující. Začalo mě totiž hlodat, že mi Radka za skoro celý týden ani
jednou nenapsala, nezavolala, prostě se vůbec neozvala. Snad ani ty lekce zumby nebyly, říkala jsem si v duchu. A třeba mě na nich vůbec nechtěla, a tak mi o nich raději nedala vědět, pokračovala jsem dál v úvahách.
Neustále jsem sledovala mobil a doslova se jej snažila zhypnotizovat, aby už konečně začal zvonit, aby mi sakra už 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296004
přišla zpráva, jejímž odesílatelem by byla právě ona. Jenže nic. Prostě můj mobil mlčel. Byl absolutně zticha. Měla jsem sto chutí si Radčino číslo vymazat a tím i nadobro přetnout možný kontakt. Dokonce jsem se o to skutečně několikrát pokusila, jenže strach mi dokončení
operace nedovolil. Prostě jsem to pokaždé vzdala a s velkou úlevou zase telefon zastrčila do tašky. Přece jenom, co kdyby, že jo?! Jednou, to jsme měli v práci zase nějakou poradu, mi najednou začal mobil vyzvánět. Už jsem ani nedoufala, že by mi mohla Radka volat a ostatní mi též nikdy moc nevolali, a tak jsem si v klidu nechala zvuky na plné hlasitosti. „Kolegyně? Neříkal jsem dostatečně důrazně, že na poradách máte mít všichni ztišené zvuky?“ napomenul mě ředitel a já jako malá školačka jen beze slov přikývla a celá rudá sklopila svůj zrak coby projev studu.
„Tak to snad vezmete, ne? Nebo budeme všichni čekat, než si to člověk na druhé straně rozmyslí a sám zavěsí?“ pokračoval ředitel. Vůbec mi nedošlo, že bych mohla hovor minimálně típnout. Byla jsem v takovém stresu, že jsem zvuk zvonícího telefonu vůbec nevnímala. „Jasně! Pardon!“ odpověděla jsem. Popadla jsem telefon a zvedla se ze své židle. Svižně jsem odkráčela na chodbu a tam hovor zvedla. Volala dlouho očekávaná Radka. Konečně! I když momentálně v dost nevhodnou dobu. 100
Ukázka elektronické knihy