souhrnné, přehledné analýzy jednotlivých oborů – například medievistika, bádáni o občanské společnosti 19. století, „sovětologie“, dějiny „dělnického hnutí“ a podobně. Jsem si ale vědom toho, že v těchto případech již nepůjde o práce soupisové a faktografické povahy, nýbrž že se v nich patrně ve značné míře uplatní osobně ovlivněné přístupy interpretační. Tento subjektivní přístup však není překážkou k tomu, aby v rámci těchto tematických či problémových analýz historiografie byly sledovány především vývojové trendy – samozřejmě pokud vůbec existovaly. Ve svém důsledku by měly takto koncipované výzkumy vyústit ve vznik rozsáhlých, kriticky komentovaných přehledů bádání. Jako příklad par excellence bych zde uvedl monografii Michaela Borgolteho,29) jenž na více než pěti stech stranách podal obsahovou analýzu medievistického bádání v německém prostředí – východo- i západoněmeckém – po roce 1945, s důrazem na studium sociálních dějin (sociální dějiny autor pojímá ve velmi širokém kontextu). Přitom Borgolteho knihu nelze v žádném případě považovat za izolovanou, do sebe, tzn. do německé medievistiky zahleděnou práci. V obecné i konkrétní rovině totiž německou medievistiku konfrontuje s medievistikou francouzskou i anglosaskou. Výzkumy německých historiků ale mají tu nespornou výhodu, že v základní rovině mohou analýzu historiografie založit na konfrontaci dvou různých přístupů a podob. Stejně tak mají nesporný předstih v tom, že na obou stranách byla po celá léta existence rozděleného Německa „nepřátelská“ historiografie detailně sledována a kriticky reflektována, i když i na západoněmecké straně se lze občas setkat s předpojatostmi. Tuto výhodu jednoznačně ukazuje jak Borgolteho promyšlená kniha, tak i jím redigovaný sborník, v němž se nacházejí studie věnované východoněmecké medievistice.30) Ze systémového a srovnávacího hlediska bude důležité brát zřetel i na dnes mohutně se rozmáhající výzkumy německé medievistiky v období třetí říše, protože středověké dějiny byly nacionálněsocialistickým režimem ideologizovány a instrumentálně využívány obdobně jako středověké dějiny v československém prostředí v padesátých a ještě i v šedesátých letech.31) 5) Charakteristickým rysem historiografie v totalitním prostředí byla cenzura a cenzorské zásahy do rukopisů studií i monografií. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296002
Cenzurní zásahy totalitní moci se ale zcela zásadně lišily od transparentních zásahů rakousko-uherské cenzury v 19. století, jak je známe například z historiografické práce Františka Palackého. Proto namísto institucionálního přístupu by v první fázi bylo vhodné i pro tuto problematiku využít metodu ego-histoire, kterou v letech 1995–2000 zvolili historici polští.32) Zkoumání cenzurních metod totiž představuje jednu ze zlatonosných stezek, jejichž prostřednictvím se můžeme opět dostat za texty, tzn. k tomu, o čem „díky“ mlčení či vědomému překrucování a zamlžování vypovídají. 6) Samostatný problém, jenž by měl být soustavně sledován a zkoumán, tvoří podoba historické kritiky a recenzní praxe v českém dějepisném prostředí. Tato zdánlivě „nevědecká“ – takovýto pocit alespoň cítím u mnoha našich historiků – součást historiografického diskurzu totiž v sobě skrývá jeden z klíčů k pochopení obecného klimatu historiografie v dané době, k odhalení „politického“ či naopak odborného dopadu konkrétních prací a k odkrytí bohužel ve všech dobách rozšířených klientelských vazeb, především v jejich negativním dopadu a působení. Prostřednictvím zevrubné analýzy podoby historické kritiky a recenzní praxe bychom mohli získat mnoho důležitých poznatků pro dějiny institucí, časopisů a podobně. Stejně tak, vedle interpretačních textů samotných, recenzní praxe odráží i stupeň a kvalitativní rovinu vyrovnávání se české historiografie v daném období s historiografií světovou – a to jak v rovině elementární znalosti, tak v rovině kladení důrazu na určité jevy, a svým způsobem i v rovině recepce a reflexe. Studium recenzní praxe a podoby recenzování by tak mělo tvořit zcela nezbytnou součást především analýzy „dějin časopisů“. 7) Zcela jinou záležitostí je potřeba samostatného studia zahraniční historické bohemistiky ve srovnání s historiografií domácí, a to jak z hlediska studovaných témat a používané metodologie, tak z hlediska personálních vazeb a vzájemné ignorance. Jistou paralelu ke vztahu zahraniční historické bohemistiky a historiografie domácí tvoří studium vztahu oficiální a neoficiální historiografie v době po roce 1948, respektive po roce 1968, opět v rovině jejich vzájemného ovlivňování, kritizování a ignorování. Za svébytnou kapitolu Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296002
můžeme považovat dějiny perzekuce českých historiků a problematiku českých historiků-emigrantů.33) 8) Zřejmě nejsložitější problém představuje studium fenoménů určujících širší historické vědomí – zde mám na mysli analýzu historiografie „třetí a čtvrté cenové skupiny“, tzn. ryze populárních prací historiků, ne-historiků, nadšenců, diletantů i ideologů, popřípadě analýzu fenoménů, jakými jsou historický film, historický dokument, historické romány, historické divadelní hry, velké výstavy (například karlovská či přemyslovská na Pražském hradě), prezentace dějin v kulturních časopisech, v „žurnálech“ a nakonec i v denním tisku.34) Právě analýzu těchto jevů postrádám v práci Jiřího Štaifa o českém dějepisectví 19. století, přestože autor přímo proklamoval zkoumání vztahu historiografie a společnosti či společenského vědomí. Neměli bychom si totiž nalhávat, že historické povědomí společnosti ovlivňuji a formuji vědecká díla – dnes platí pravý opak dvojnásob. *** Na závěr bych rád zdůraznil, že výše nastíněný katalog témat, jež je z hlediska dějin české poválečné historiografie možné a po mém soudu žádoucí studovat, jistě není nijak objevný a pouze nastoluje problémy, které již léta visí ve vzduchu a které na západ od našich hranic patří ke standardním přístupům k dějinám historiografie jako vědy. I zde se však stejné jako na začátku nabízí další kacířská otázka: Stojí česká poválečná historiografie vůbec za tu námahu, aby byla tak mnohostranně a detailně studována? Rozpačité tápání naší historiografie na prahu nového tisíciletí, kdy české dějepisectví vlekoucí za sebou kouli komunistické, a především „normalizační“ minulosti postrádá pregnantně strukturovanou vizi a na její místo například staví koncepci encyklopedií, plně odpovídající hladu po neproblematizovaných informacích, by nás mohlo vést k názoru, že existují mnohem důležitější problémy než zamýšlení se nad dějinami české historiografie jako oboru. Na druhé straně je však třeba důrazně říci, že během období let 1945–1989, respektive 1945–2000 v českém prostředí vznikla celá řada evropsky významných historických prací Ukázka elektronické knihy