nových forem, odpovídajících proměnlivé skladbě a vazbě jednotlivých složek obou těchto polovojenských a polocivilních svazů. Již delší dobu je zřejmé, že přes úctyhodné výsledky mnoha vědeckých generací zůstává nemálo zásadních otázek husitologického studia bez zevrubného rozboru. Platí to i o problematice, jejíž povšechné obrysy jsem právě naznačil. Výzkumný úkol, který pro mne vyplynul v rámci přípravných studií k dějinám husitského Tábora, je ovšem užší, neboť se týká jen mocenské, politické a organizační skladby ústřední revoluční pevnosti a její strany.2) Jelikož však řada zkoumaných procesů i institucí je obecnější povahy, považoval jsem za účelné sevřít systémovou analýzu vlastního tématu několika šíře zaměřenými úvahami. Jejich předběžnost a diskusní zaměření zčásti padá na vrub mezerovitosti dosavadního poznání.3) Vzhledem k značnému rozsahu jsem studii rozdělil na dvě části. V první se zaměřuji na samotný Tábor a jeho nejbližší zázemí, v druhé části pak pojednám o mocenské a organizační struktuře táborské strany včetně jejích polních vojsk. V závěru tohoto druhého pojednání se pokusím postihnout základní rysy celého táborského společenství v jeho vícevrstevnatosti a vývojovém sledu.
Společenská skladba revolučních frakcí: předběžné úvahy a glosy
Selsko-plebejská povaha Tábora a táborství je dějinným faktem natolik nesporným a doloženým, že se lze právem ptát, co ještě další průzkum může v tomto ohledu přinést nového. Předem připouštím, že jen velmi málo, neboť bez povšimnutí nezůstaly ani tak závažné otázky, jako proměna táborské revoluční komuny v regulérní královské město či role nižší šlechty ve velitelských sborech táborských vojsk.4) A přece, jak se pokusím doložit, zbývá i tu na husitské badatele nemálo mikroskopické, a proto málo vděčné práce. O řadových stoupencích a bojovnících Tábora a jeho strany konec konců víme zatím jen velmi málo. Sotva se lze ovšem nadít, že by z anonymních zástupů vystoupily některé tváře tak zřetelně, aby z nich bylo možné rozpoznat jejich individuální tužby a naděje. Omezené vypovídací možnosti pramenů však nevylučují úvahy nad rámec dosavadních povšechných představ revolučních zástupů jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296001
napůl faktické, napůl imaginární síly, působící vně husitských frakcí.5) Vzájemná sounáležitost ještě eo ipso neznamenala vzájemnou soudržnost. Více než v moderních revolucích se v husitství uplatňovaly pevné a závazné vazby k nacionálním a ideovým společenstvím i k místním komunitám, jež snáze mohl přervat jednotlivec než početné skupiny a vrstvy městského či selského lidu. Jestliže se na jedné straně právem vyzdvihuje do popředí dějinný význam všelidové mobilizace od podzimu 1419 do jara 1420, pak se na druhé straně nesmí ztrácet ze zřetele, že u Hořic, Malešova i Lipan bojovali proti sobě i příslušníci lidových vrstev. Jinak řečeno, husitští plebejci po většinu revolučního času netvořili jednotnou revoluční masu, nýbrž několik proudů v základech paralelních celostavovských struktur hlavních stran. Odtud plyne otázka, v jakém rozsahu a rámci mohl husitský lid prosazovat své autonomní zájmy a cíle. A to nejen všeobecně, ale v jednotlivých etapách vývoje. Není tu třeba zacházet do podrobností; pro účely této studie stačí postihnout rozhodující vývojové parametry a sociologicko-mocenské determinanty.6) Výchozím bodem nám budou devadesátá léta 14. století, doba, kdy již reformní snahy a myšlenky dávaly o sobě hlasitě slyšet, aniž by však přerůstaly v širší opravné hnutí. Nejasné tušení naléhavé nápravy zesvětštělé církve a pokleslých mravů, vlastní ostatně každému období a každé generaci středověké společnosti, nabývalo pevnějších obrysů zatím jen v myslích nemnoha učenců a reformátorů. Snad s výjimkou Prahy české obyvatelstvo ve městech a na venkově ještě zřetelně nevykračovalo ze stadia zvýšené individuální religiozity, citlivosti a reflexe. Kdyby arcijáhen Pavel z Janovic vizitoval své pražské arcijáhenství o deset let později, jeho protokol by s největší pravděpodobností obsahoval shodný rejstřík přestupků a prohřešků.7) Naproti tomu v jazykově německých oblastech, jak o tom svědčí nejnovější nálezy inkvizičních fragmentů z konce 14. století, se církvi nepodařilo zcela vymýtit starší valdenské a jiné heretické skupiny.8) Bylo by jistě značným zjednodušením, kdybychom proti sobě stavěli heterodoxní postoje části německého obyvatelstva a českou „pravověrnost“, na niž se odvolávali ve svých obranách univerzitní viklefité kolem toku 1409. Nicméně však nelze přehlédnout, že po odvolání vynuceném na Matějovi z Janova usilovala česká reformní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296001
družina o legitimnost svého postupu a že k tomu postupně využívala dočasné podpory pražského arcibiskupa, krále Václava i dvorské šlechty. Tím, že se učený viklefismus distancoval od valdenství a jiných latentních herezí, na dlouhou dobu zbavil vytvářející se české reformní hnutí bezprostřední odezvy v heterodoxním německém prostředí.9) V nemalé míře k tomu přispělo i sepětí viklefismu s emancipačním hnutím českého národa na univerzitě i v hlavním městě. Jestliže již dříve český živel v řadě národnostně smíšených měst pronikal do zastupitelských orgánů, nyní tento proces dostával širší základnu. Požadavek, aby Češi zaujali přední místa ve svém království, nutně aktivizoval německou vládnoucí elitu na univerzitě i ve městech, jež začala bít na poplach proti viklefsko-husitskému kacířství. Silná vlna protičeské agitace po odchodu cizích studentů a mistrů z Prahy na jaře 1409 měla za následek, že ještě dříve, než husitství přerostlo do své revoluční podoby, domácí Němci se z valné většiny postavili proti kalichu. Ani shodnost sociálních podmínek nižších vrstev obou národních entit, ani univerzálně křesťanské zaměření husitského reformního programu nebyly pak již s to napravit toto osudové rozštěpení městského lidu na dvě jazykově a ideově odlišné pospolitosti. Počínaje odpustkovou aférou v roce 1412 zřetelně vystoupila na povrch iluzívnost všečeského zastupitelství Husovy skupiny. Jestliže již dříve většina farského kléru zůstala věrna arcibiskupovi,10) nyní diferenciace zasáhla i šlechtu a vyšší městské vrstvy. Vytvořením kališnické a katolické ligy v září a říjnu 1415 byly dány základy ideově religiózního rozštěpení české aristokracie, jež se fakticky vyřešilo až kutnohorským náboženským smírem o sedmdesát let později. Nyní již husitům nestačilo dovolávat se všech Čechů, nýbrž „věrných“, kalichu stranících věřících. Nic na věci nemění, že právě v tomto období husitství začalo získávat větší oporu na venkově. Všude tam, kde se uplatňovala vrchnostenská a patronátní práva katolických vrchností, kališnictví bylo více méně zatlačeno do ilegality. Víme ovšem, že ani tato represivní vlna nedokázala zamezit dalšímu šíření husitství, a to i na území ovládaném katolíky. I tu však je nutno vyvarovat se zjednodušujících představ. Zatímco část poddaných se pod vlivem husitských kazatelů přiklonila ke kalichu, zůstávala druhá část indiferentní a vyčkávala vývoje událostí. V tom
Ukázka elektronické knihy