V publicistických statích z let 1806 a 181459) položil důraz na tezi, že národ není v prvé řadě definován územím jeho vlasti, nýbrž jazykem svých příslušníků, v němž je v romantickém slova smyslu obsažena celá jeho historie, aktuální identita i budoucnost. Pokud ztratí svůj jazyk, přestane existovat. Později se kriticky vymezil k českému zemskému patriotismu, který považoval za zastaralý, neboť se domníval, že poskytuje pouze omezený prostor pro vytváření českého národního uvědomění. Zároveň přišel s optimistickou představou, že dokonalé české jazykové kultury je možné dosáhnout nadšenou, poctivou a dlouhodobou prací; jak sám říká: „Tichým, jistým krokem k vrcholu dokonalosti se blížíme.“ Zároveň se opíral o novohumanistickou představu o tom, že klasické jazykové a literární vzory je třeba sice dobře znát, nelze je však chápat jako nepřekonatelné, nýbrž jako vítaný kulturní podnět. Ve srovnání s ním kladli někteří z mladších obrozenců mnohem větší důraz na to, že étos kulturního obrozování je třeba postavit na schopnosti českého poetického jazyka rozvíjet klasicky chápanou časomíru a romanticky pojatou slovanskou libozvučnost. Antičtí Řekové proto mají být obrozeneckým básníkům vítaným příkladem. Tak si počínali František Palacký (1798–1876) a Pavel Josef Šafařík (1795–1861) ve svém spisu Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie (1818). Z kulturního hlediska je spojoval fakt, že byli evangelíci a svého výchozího vzdělání dosáhli v uherském latinském školství.60) Tento přístup k modernímu kulturnímu obrozování byl ale časem převrstven jinými strategiemi, které se při získávání stoupenců ukázaly jako produktivnější. Hlavní z nich se zakládala na Jungmannově pozdně osvícenské představě o tom, že svým původem sice plebejská, avšak již vzdělaná a k tvůrčím činům připravená inteligence je schopná vést lidové vrstvy českého etnika k tomu, aby se s jejími snahami po vytvoření obrozenecké literární kultury ztotožnily. Nastoupením této cesty, jež za se daných společenských, mocenských a kulturních okolností ukázala být schůdnou, se měl plebejský český lid stát sebevědomým národem. Jungmann se přitom již jednoznačně nespoléhal na podporu české patriotické šlechty, jako F. M. Pelcl, ačkoli jejich názory dělilo zhruba dvacet let. Povšimněme si ještě toho, že svůj romantický mravní étos obrozování národa spojil s biedermeierovskou obezřetností, opírající se o taktiku vytrvalé Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296000
nenápadnosti. Mezi řádky lze též číst, že za hlavní nepřátele nepovažoval Němce, nýbrž josefínskou germanizaci.61) Reaguje na ni ale vskutku obezřetně: zdůrazňováním loajality vůči panovníkovi, kterého v souladu s oficiální ideologií chápe jako spravedlivého otce svých národů. Možnost spojení politického liberalismu s moderním českým nacionalismem nebral přitom v úvahu, a to i z toho důvodu, že se zcela vymykalo jeho krotké občanské imaginaci. Jeho koncept českého národního obrození se proto snažil za všech okolností vyhnout nerovným střetům s absolutistickým státem. Jungmann v něm paralelně rozvíjel své představy o slovanské sounáležitosti v podobě myšlenkového konstruktu, který vycházel jak z velké početnosti a kulturní starobylosti Slovanů, tak z očekávání, že díky napoleonským válkám bude Rusko hrát v Evropě větší roli, než tomu bylo dosud, čímž svým slovanským „bratřím“ tak či onak prospěje.62) Kolem Jungmanna se soustředil okruh podobně smýšlejících obrozeneckých vzdělanců, které nazýváme jungmannovci. Jejich cílem bylo vytvořit z veleslavínské češtiny gramaticky a lexikálně dokonalý moderní český jazyk, v němž by bylo možné podobně jako u vyspělých evropských národů rozvíjet nejen všechny literární žánry, nýbrž i všechny obory lidského vědění a vědeckého bádání. Při uskutečňování tohoto ve své podstatě encyklopedického projektu se opíral nejen o spolupráci s katolickými duchovními, nýbrž i s lékaři a přírodovědci, mezi něž patřili jeho bratr, lékař a porodník Antonín Jungmann (1775–1854), Jan Svatopluk Presl (1791–1849), a zejména Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), který se časem stal evropsky proslulým fyziologem. Mladší jungmannovci byli více než on orientováni na historickou problematiku, v níž spatřovali morální posilu pro své obrozenecké aktivity. Stále důležitější postavení mezi nimi získával český historik František Palacký a vedle něj i historicky orientovaný slavista Pavel Josef Šafařík.63) Díky Palackému, jenž s českou patriotickou šlechtou počítal jako se spojencem více než Jungmann, se hlavním organizačním centrem českých obrozenců v Čechách stalo Vlastenecké muzeum v Praze. Palacký dokázal přesvědčit prezidenta muzejní společnosti, hraběte Kašpara Šternberka (1761–1838), a Josefa Dobrovského o tom, aby tato instituce začala vydávat německý a český časopis, kterých se stal Ukázka elektronické knihy, UID: KOS296000
redaktorem (1827). Německý muzejní časopis zanikl pro nezájem veřejnosti již roku 1831, kdežto český pod názvem Časopis Národního muzea vychází dosud. Ještě důležitější bylo Palackého úsilí o založení Matice české v roce 1831, jež byla z formálního hlediska akciovou společností. V jeho snahách jej podpořili především Josef Jungmann a J. S. Presl. Tato zcela nová instituce, působící jako autonomní součást pražského Vlasteneckého muzea, se začala soustřeďovat na rozvíjení obrozenecké kulturní politiky, podpořené tím, že disponovala kapitálem, který do ní vložili její členové. Vstoupit do ní mohli jednotlivci i korporace, pokud byli ochotni investovat do tohoto typu sdružování své peníze. Museli však souhlasit s tím, že tím Matici poskytují dar, který je nevratný.64) Před rokem 1848 se počet jejích členů začal přibližovat již k číslu 2 500. Mezitím převzala i náklady na vydávání českého muzejního časopisu. Ve 40. letech 19. století představovalo členství v Matici české prestižní záležitost, jíž byla vyjadřována podpora českému národnímu hnutí. Mezi jejími členy tvořili zpočátku značný podíl katoličtí duchovní a v o poznání menším počtu i patriotičtí aristokraté. Později přibývalo příslušníků vzdělaných středních vrstev, zejména úředníků a studentů, v menší míře řemeslníků a měšťanů, kteří však měli, podobně jako venkovští poddaní, své specifické kulturní potřeby, jimiž se nezřídka lišili od vzdělanějších členů Matice české. K tomu dodejme, že podle výzkumů Miroslava Hrocha pocházela česká obrozenecká inteligence před revolucí 1848 z 50 % z rodin řemeslníků a živnostníků, z 20 % z rolnických rodin a z 15 % z rodin úředníků a zřízenců. 65) Vedení Matice šlo v zásadě o to nalézt takový způsob vzájemné komunikace, jenž by byl schopen tyto důležité segmenty českého etnika získat pro české národní hnutí a zároveň nerezignoval na náročnější výchovné cíle. Z hlediska pedagogického procesu výchovy „žáků“ stál před jejich „učiteli“ vskutku náročný úkol, o čemž svědčí i to, že mezi členy Matice české nacházíme před rokem 1848 jen zřídka venkovské sedláky. V této vrstvě venkovského obyvatelstva se objevovali nadšení stoupenci českého národního hnutí zatím jen ojediněle. Nejznámějším z nich se stal zřejmě Jan Krouský (1814–1876) z Katusic u Mladé Boleslavi, jenž byl zároveň švagrem katolického kněze, obrozeneckého básníka a překladatele Karla Ukázka elektronické knihy