a ztratili jsme se navzájem. Tak jsem se vydal na jih, protože tam jsme měli pak pokračovat.“ Kněz rozpřáhl ruce. „Voják? Badatel z Anglie? Nikdo tak zajímavý nevkročil na bahnité cestičky v Cholodnoj už celá staletí, ale kdo ví v těchhle pohnutých časech, co přinese zítřejší den? Ty sám jsi vzácným hostem, Wille Ivanoviči. Musíš zůstat v mém domě přes noc, popo vídáme si a najíme se spolu. Lydie Alexandrovno!“ zavolal. Do místnosti tiše vešla postarší žena. Otěc Semjon si s ní rusky vymě nil několik slov a žena přikývla, vzala sklenici a nalila do ní ze samovaru horký čaj. Donesla ho Willovi a přistrčila mu talířek zavařeniny a stříbrnou lžičku. „Děkuju,“ řekl Will. „Tou zavařeninou si ho oslaď,“ poradil mu kněz. „Lydie Alexandrovna ji dělala sama, z brusinek.“ Čaj po ní byl ohavně nasládlý a hořký zároveň, ale Will přesto zdvo řile upíjel. Kněz se k němu nepřestával naklánět co nejblíž, prohlížel si ho, sahal mu na ruce, jestli mu snad není zima, a hladil ho po koleni. Aby odvedl jeho pozornost jinam, zeptal se Will, proč se všechny domky ve vesnici naklonily do strany. „Vzedmula se země,“ začal kněz vyprávět. „Přesně jak bylo předpovězeno v Apokalypse svatého Jana. Všechny toky se obrátily proti proudu… Ta velká řeka nedaleko se dřív vlévala na severu do Polárního oceánu. Pramenila v horách ve středu Asie a tekla sem k nám po tisíce a tisíce let, od první chvíle, kdy Nejvyšší Bůh, Otec všemohoucí, stvořil svět. Ale když se země otřásla a přivalila se mlha a záplavy, všechno se změnilo a tahle řeka plynula po celý týden na jih, možná i déle, a teprve pak se znovu obrátila a už zase teče na sever. Svět je vzhůru nohama. Kde jsi byl ty, když se země otřásla?“ „Daleko odtud,“ odpověděl Will. „Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Než se mlha zvedla, ztratili se mi naši, a teď ani nevím, kde to jsem. Řekl jste mi, jak se jmenuje tahle vesnice, ale kde leží? Kde jsme?“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295798
„Podej mi tamtu velkou knihu ze spodní poličky,“ mávl rukou Semjon Borisovič. „Ukážu ti to.“ Kněz si přitáhl židli ke stolu, naslinil si prsty a jal se obracet stránky velkého atlasu. „Tady,“ zabodl špinavý nehet do místa ve středu Sibiře, hodný kus na východ od Uralu. Nedaleká řeka tekla, jak kněz říkal, ze severního masi vu tibetských hor až vysoko do polárních krajů. Will se pozorně zadíval na oblast Himálaje, ale neviděl nic, co by mu připomínalo Baruchovu mapku. Semjon Borisovič mluvil a mluvil, vyzvídal na Willovi podrobnosti o jeho životě, rodině a domově, a Will, zběhlý v přetvářce všeho druhu, odpovídal dostatečně zeširoka, aby uspokojil jeho zvědavost. Po nějakém čase přinesla hospodyně trochu řepné polévky a tmavého chleba a jakmile kněz odříkal zdlouhavou modlitbu, oba se najedli. „Tak jak naložíme se zbytkem dne, Wille Ivanoviči?“ zeptal se Semjon Borisovič potom. „Zahrajem si karty, nebo by sis radši povídal?“ Natočil ze samovaru další sklenici čaje a Will si ji od něj rozpačitě vzal. „Neumím hrát karty,“ řekl, „a hlavně bych se rád zase vydal na cestu. Když se dostanu k řece, například, myslíte, že by mě nějaký parník vzal na jih?“ Knězova mohutná tvář potemněla a muž se drobnými pohyby zápěstí rychle pokřižoval. „Ve městě jsou nepokoje,“ řekl. „Lydia Alexandrovna má sestru, a ta sem přišla a vyprávěla, že viděla loď plnou medvědů, vezla je prý na jih. Medvědí kyrysníky z Arktidy. Neviděl jsi je náhodou, když jsi byl tam nahoře?“ Kněze se začínalo zmocňovat neurčité podezření a Balthamos Willo vi tichounce, aby ho nikdo jiný neslyšel, přišeptl: „Opatrně.“ Will hned pochopil, proč ho daemon varuje. Při zmínce o medvědích kyrysnících si vybavil, co mu o nich Lyra vyprávěla, a srdce se mu rozbušilo rychleji. Musí si dát pozor, aby nedal najevo, co cítí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295798
„Byli jsme od Svalbardu hodně daleko,“ řekl, „a medvědi měli dost vyřizování mezi sebou.“ „Ano, slyšel jsem,“ poznamenal kněz a Willovi se ulevilo. „Ale teď odcházejí z rodné země a táhnou na jih. Mají vlastní loď, ale ve městě je nikdo nenechá doplnit palivo. Lidi se jich bojí. A je to tak správně, jsou to potomci ďábla. Všechno, co přichází ze severu, je od ďábla. Třeba ty divoženky, proradné pekelnice! Církev je měla už dávno všechny poslat na smrt. Divoženky! Ne aby ses s nimi zapletl, Wille Ivanoviči, slyšíš? Víš, co udělají, až dospěješ do určitého věku? Budou tě chtít svést. Mají spousty záludných prostředků, jak se ti vemluvit, krásné tělo, hebkou pleť, sladký hlas, a jde jim o tvoje semeno – víš, jak to myslím –, připraví tě o něj a tobě nezbude než prázdnota! Ukradnou ti budoucnost, děti, které se teprve narodí, a tobě nezůstane vůbec nic. Zasloužily by smrt, všechny do jedné.“ Kněz se natáhl k poličce za sebou a vzal odtamtud láhev a dvě skle ničky. „Nabídnu ti teď něco k pití, Wille Ivanoviči,“ řekl. „Jsi mladý, tak zůstaneme u pár skleniček. Přece jen už jsi ve věku, kdy bys měl některé věci znát, třeba jak chutná vodka. Lydie Alexandrovna vloni nasbírala bobule, já vydestiloval kořaličku a tahle láhev je výsledek, jediné místo, kde otěc Semjon Borisovič a Lydie Alexandrovna leží pospolu.“ Zasmál se, odzátkoval láhev a nalil oběma vrchovatou sklínku. Will nevěděl, jak se na jeho oplzlé narážky tvářit. A jak se má zachovat? Kdyby se odmítl napít, kněz by se určitě urazil. „Otče Semjone,“ zvedl se ze židle, „jste opravdu laskavý a já bych se moc rád zdržel, abych ochutnal vaše pití a poslechl si víc, protože všech no, co říkáte, je ohromně zajímavé. Ale jistě chápete, že mám starost o rodiče, stýská se mi a rád bych je našel, takže radši půjdu dál, i když bych mnohem radši ještě zůstal.“ Kněz našpulil rty, lemované hustým houštím vousů, a zamračil se, ale pak pokrčil rameny. „Dobře, tak běž, když musíš. Ale než půjdeš, 99
Ukázka elektronické knihy