LOUISE FULLEROVÁ
Přikývla. „Takže co navrhuješ?“ Jeho tlukot srdce se pomalu vyrovnal. „Pojďme spolu strávit nějaký čas. Myslím, že by ses měla přestěhovat do hlavního domu, než se vrátíš zpátky do Anglie,“ navrhl opatrně. „Je tam spousta pokojů a jsem si jistý, že tvoje rodina bude o dost šťastnější, když bude vědět, že jsi pod dohledem, tak mě nech, abych se o tebe postaral. Jen pro teď.“ Čekal na odpověď a sledoval její výraz ve tváři. Sám se snažil nedat najevo, jak je napjatý. A pak ho zalila obrovská vítězná vlna úlevy, když mu pohlédla do očí a pomalu přikývla.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295675
SEDMÁ KAPITOLA „Dala byste si šunku, señoro Questedová? Nebo možná vajíčka?“ Kitty se zadívala na svůj už tak přeplněný talíř a usmála se na tmavovlasou ženu stojící opodál. Zavrtěla hlavou. „Ne, díky, Roso. Tahle mi to stačí.“ Provinile se rozhlédla po stole. Všechno vypadalo skvěle, ale i když jedla za dva, s touhle hromadou jídla se rozhodně nevypořádá. Poskočilo jí srdce. Možná to všechno není jen pro ni? A jako by jí Rosa četla myšlenky, zavrtěla hlavou. „Señor Zayas vždycky snídá velmi brzy,“ vysvětlila a naklonila se, aby dolila Kitty vodu. „Ale řekl, že se bude snažit připojit se k vám na oběd.“ „Ach, dobře.“ Úsměv jako by jí zamrzl na rtech. Copak byla tak čitelná? Napila se pomerančového džusu a pokoušela se ignorovat teplo, které jí stoupalo do tváří. „Pak se uvidíme u oběda,“ zkonstatovala a střelila pohledem k Rose. Neměla ponětí, co jí César o jejich vztahu prozradil. Vysvětluje muž v jeho pozici svým zaměstnancům city, které chová ke svým hostům? Pravděpodobně ne. Nedokázala si ho představit, jak se Rose svěřuje s něčím tak osobním, a ona to také nemá v úmyslu. A nejenom proto, že tak docela netuší, jak by jejich vztah vlastně popsala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295675
LOUISE FULLEROVÁ
Nebyli pár. Ale byl otcem jejího nenarozeného dítěte. A teď spolu žijí pod jednou střechou. Provinile ji bodlo u srdce. Bydlení s Césarem mělo za úkol hlavně uklidnit její rodinu, a přesto jim o tom ještě ani po dvou dnech, co se přestěhovala, neřekla. Ani rodiče, ani Lizzie nevědí, že je těhotná nebo že bydlí s otcem dítěte. Jenže jak by jim to mohla říct? A hlavně proč? Ať už tenkrát za vilou navrhoval cokoliv, oba věděli, že je to jenom dočasné. V tu chvíli bylo její těhotenství ještě podivnou čerstvou novinkou a César se cítil zodpovědný za její stav, ale jakmile odjede domů do Anglie, bude pro něj jednoduché vrátit se zpět ke svému běžnému životu. Opatrně odložila vidličku a nůž na kraj talíře. Svým způsobem už se to vlastně stalo, ne? Možná žije pod jeho střechou, ale sotva ho zahlédne. Jako by představovali dva různé měsíce obíhající tutéž planetu, jejichž cesty se jednou za čas nevyhnutelně zkříží. Jenže ona zatím to štěstí neměla. Rozladěně zahnala zklamání do nejzazšího kouta své mysli. Nechtěla a vlastně ani neměla právo něco takového cítit. To kvůli ní zcela přeorganizoval svoje pracovní plány. Každopádně ji jeho nepřítomnost alespoň zbavovala podprahového napětí, které mezi nimi neustále panovalo. Sevřelo se jí hrdlo. Tak strašně se pokoušela předstírat, že neexistuje, ale opak byl pravdou. Což představovalo jen další důvod, proč Lizzii raději nevolat. Potřebovala se z těch zmatených pocitů vůči Césarovi vymanit. Dítě na cestě a společné bydlení jsou samozřejmě velké věci, ale co je na tom, že s ním žije? Nebo že on se chce, přinejmenším teď, zapojit do výchovy? Stát se rodičem je ale celoživotní závazek, který 100 Ukázka elektronické knihy