střevíce jsou považované za královský dar; cvičný poplach nutí hlavní hrdiny popadnout plynové masky; hovoří se o Marxovi, kterého se taxikář Alexej chystá číst… Začala válka a komornost Mášenky přestala režisérovi i scenáristovi vyhovovat. Julij Rajzman vzpomínal: „V těch nejtěžších dnech, kdy se Němci blížili k Moskvě, jsme natáčeli scény zrození lásky… Když jsme přečkali v zákopech vyhloubených na dvoře Mosfilmu další nálet, připadalo nám naše natáčení obzvlášť směšné.“ Gabrilovič a Rajzman přepsali scénář – poslali Mášenku a Aljošu na frontu. Nicméně ani frontové scény režiséra neuspokojily: postrádaly věrohodnost, protože nikdo z filmového štábu neměl osobní válečnou zkušenost. Tvůrci filmu očekávali fiasko, ale film měl obrovský úspěch jak na frontě, tak v zázemí: ve válce lidé sní o tom, aby po válce bylo všechno jako před válkou. Právě obrazy míru s detaily zachycujícími naivní půvab prostého sovětského života byly nejsilnější stránkou tohoto filmu. Když jsem Idě vyprávěl o svých dojmech, jen pokrčila rameny. „Tenhle film je všehovšudy údajem z mého životopisu,“ pronesla, „a je nepravděpodobné, že by se zapsal do dějin kinematografie.“ Z fronty dostávala celé pytle dopisů – z nemocnic i ze zákopů. Vyznávali jí lásku, poznávali ji na ulici a jméno její hrdinky psali na boky tanků a letadel. Stala se vysněnou dívkou, o které snily miliony mužů. Posílali jí květiny ušité
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295648
z padákového perkálu a zapalovače vyrobené z nábojnic a jednou jí pošta doručila kus roztavené cihly ze Stalingradu – vše, co zbylo z kina, kde se před bojem vojáci – z praporu jich přežilo jen pět – dívali na film Mášenka.
Julij Rajzman nikdy netočil s herci dvakrát, ale u Idy udělal výjimku a nabídl jí natáčení nového filmu Moskevské nebe. Ida přijela do Kujbyševa, kde se dával dohromady filmový štáb, a o pár dní později, 11. června 1943, měla autonehodu. Lékaři jí řekli, že nikdy nebude mít děti, a když spatřila svůj obličej v zrcadle, pochopila, že už nikdy nebude moct točit filmy. Bylo jí devatenáct a neplodnost ji neděsila, ale nemožnost natáčet – ta byla strašlivá. Podstoupila tři operace, ale bez úspěchu: její obličej stále připomínal rozbitý talíř. „Předtím jsem mohla hrát veverušku,“ říkala Ida, „ale po všech těch operacích jsem se hodila jen na roli koně. Tvář se mi protáhla… klesl mi hlas… ale nejhorší ze všeho byla samota… v devatenácti to bylo téměř nesnesitelné…“ Ida o tomhle období svého života vyprávěla stručně a nerada. Nikdy nevyslovila nahlas jméno člověka, se kterým prožila několik měsíců poté, co ji propustili z nemocnice. Pan domácí – tak mu říkala. Byl to doktor a pan domácí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295648
„Pomohl mi,“ vzpomínala Ida. „Kdyby nebylo jeho, spáchala bych sebevraždu. Ale všechno bylo špatně. Dokonce jsem ze žalu začala kulhat. S nohama bylo všechno v pořádku, ale začala jsem kulhat.“ Téměř nevycházela z domu. Zmrzačená tvář, kulhavost a k tomu ještě hrb. Nemohla se ani narovnat, neměla sílu. Hrb rostl každým dnem a kulhání bylo stále silnější a bolestivější. Černá skvrna, která špinila její tělo, svědila a ona si nehty rozdírala kůži do krve. Ramena, paže, stehna, břicho. Ráno se jí nechtělo a nebyla ani schopná vstát z postele. Hodiny ležela pod peřinou, kouřila a tupě zírala na malý obrázek, který visel naproti. Na desce na ikony bylo vyobrazeno podivné zvíře s tělem ptáka a krysí hlavou. Nestvůra visela ve vzduchu s roztaženými křídly, vystrkovala obrovské pařáty a otevírala odpornou tlamu plnou ostrých zubů. Dědeček pana domácího byl malíř ikon – jeden z těch, kteří dodávali levné zboží na jarmarky. A k tomu byl považován za čaroděje a léčitele. Oženil se s kráskou, kterou trápily noční můry: každou noc ji týral pták s krysí tlamou a ráno bylo její tělo – ramena, hruď, stehna – pokryto krvavými šrámy. Žena byla na pokraji šílenství. Manžel podle pravidel černé magie vyrobil „zavrženou desku“, na níž odporné stvoření ztvárnil ve snaze ho tím zobrazením jakoby uzamknout – uvěznit do obrazu. A od toho dne se žena začala uzdravovat. Její muž ale navždy ztratil schopnost rozeznávat barvy, zanechal malování a brzy zemřel na jakousi záhadnou nemoc.
100
Ukázka elektronické knihy