Jacka vedli dveřmi a vzápětí po úzkém schodišti dolů. „Katakomby!“ prohlásil, strážník se zjevným uspokojením, když došli až dolů. A postrčil Jacka dál chodbou kolem cel s podmračenými spoluvězni.
Jenže mě jako obvykle nic kloudného nenapadne. A co hůř, ještě změním téma. Navíc nejhorším možným směrem. Upřímně bych udělal líp, kdybych začal přednášet třeba o Rolandu Barthesovi. Začnu totiž mluvit o tom, jak jsem dostal neplacenou dovolenou. Proč jsem to udělal? Proboha proč? Asi jsem si říkal, že se spolu beztak nakonec vyspíme, a pro tenhle případ jsem chtěl být upřímný. Jenže tohle bylo – uf. Jenom abychom si to shrnuli. Ona prohlásí cosi jako je to vážně autentický (a kouše se u toho do rtu atd.), zkrátka mi hodí laso a čeká, že se do toho flirtování trochu položím – a já pak, v nějakém nepochopitelném záchvatu idiocie, prohlásím: Už jsem ti říkal, že mi v práci nařídili neplacený volno? PROČ! Proč jsem to udělal? A to není všechno. Pokračuju dál. Ještě to dál rozvinu. Jako ne že by mě vyhodili, vysvětluju, spíš tak nějak zavřeli do skříně. Uklidili. Sice to není bůhvíjak dobrej vtip, ale Ursula se stejně zasměje. Pokusí se tomu dát ještě šanci, a aby mě vrátila do hry, začne se mě ptát, jestli bych třeba nemohl dostat nějaký grant, dělat si na rukopisu a dostávat za to peníze, než se vrátím na fakultu. Třeba se něco objeví, chlácholí mě. To ve mně ale zvedne vlnu sebelítosti. Začnu jí vypočítávat, kolikrát už jsem žádal a jak z toho nikdy nic nebylo. Jak moji kolegové pořád dokola melou No jo, všechny zdroje pro humanitní vědy holt vyschly, načež balí kufry na výlet do Itálie, placený samozřejmě z grantu. Už se o nic neucházím. Stejně mi nikdy nic nedají. Něco určitě klapne. Z jejího hlasu začíná být patrná únava. Bylo jasný, že tím náš večer skončil. Šel jsem domů a tam si to udělal sám. 95 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295411
„Dlužníci, šejdíři, kéraři*, falšmachři†, olováci‡, a masaři§, jal se vypočítávat strážník hlasem, jenž překypoval pýchou nad množstvím a pestrostí odsouzených. Došli až na konec chodby a tam zahnuli do ještě užší, plísní porostlé chodbičky ústící do řady černočerných kobek, které byly až na ušmudlané slamníky prázdné. Strážný vešel s Jackem až do nejzadnější cely – v té stála navíc židle obrácená směrem do chodby, a dokonce i nočník – a odemkl Jackovi pouta na zápěstí. Bez varování z Jacka strhl kabát, vzápětí mu neurvale rozepnul knoflík u kalhot a stáhl mu je. Jak daleko s tím svlékáním ještě zajde? Jackovi se roztřásly nohy. Ucítil, jak mu po noze stéká tenounký pramínek moči. „On chčije!“ Strážník uskočil a Jack se s hrůzou svezl na židli. Aspoň že ho strážník, zaskočený proudem moči, přestal svlékat. Místo toho obešel židli, jednou rukou popadl Jacka za zápěstí a spěšně mu na ně nacvakl pouta. Pak provlékl zámek řetězem a ten omotal kolem židle. Nato odešel a Jackův kabát a kalhoty odnesl s sebou. Moč začala Jacka na stehně studit. Ponurá chodba se topila v šeru. Jack rozeznal jen několik černých háků na klíče a rodinky myší a potkanů. Zamřížovanými okny pod stropem duly dovnitř poryvy větru a cela se hroužila hloub a hloub do ledové tmy. Měl teď na sobě jen spodky, tenkou kytli a boty. Prsty, které se mu draly ven z tmavě hnědých promočených holínek, na ledovém vzduchu zrůžověly. Stehna se mu klepala strachem i zimou zároveň. Když Jackovy oči přivykly tmě, uvědomil si, že je tam i někdo další. Strážník to však nebyl. Skrze mříže cely na Jacka hleděl další člověk.
‡ §
*
†
Zloději specializující se na vykrádání domů. Padělatelé mincí. Zloději olova. Zloději mrtvol, které prodávají na pitvy.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS295411
Buď tam byl celou dobu, nebo dovnitř vstoupil zcela neslyšně. Po tváři se mu rozléval úsměšek. Ve tmě se mu stříbřitě leskly zuby. „Kosa.“ Muž popošel o něco blíž a vynořil se ze tmy – v ruce měl pouta. Na sobě těžký sametový kabátec a na nohou vysoké kožené šněrovací boty. Nízko na plešaté lebce mu seděl trojrohý klobouk. Opřel si o mříž vycházkovou hůl se stříbrným knoflíkem a zapálil sirku. Přidržel si ji pod bradou, takže vypadal jako duch. Oči se mu v mihotavém světle sirky smaragdově zaleskly. V dlani obrátil hodinky z růžového zlata. Poté z kapsy vytáhl klíč a odemkl zámek. Vstoupil do cely. Dlouho bylo ticho. Ozývalo se jen tiché pleskání hodinek, které převaloval v dlani. „V Londýně vystřídá zboží mnoho majitelů. Tok obchodu je krásná věc a nemůže podléhat žádným pravidlům ani zákonům, jinak by totiž odumřel a skončil.“ Dramatická pauza. „Já, Jonathan Wild – jinak též zvaný noční konšel, lapač ramen, arciprase, hledač vší, lovec hlav a duší a lidí – jsem felčar takovýho obchodu. To díky mně –“ sklopil zrak k hodinkám, přisunul si je blíže k obličeji a hýčkal je, jako by v náručí držel novorozeně – „jsou věci v oběhu.“ Někdy se však soukolí obchodu kvůli nějakýmu kolečku zadrhne. Dost možná to kolečko vůbec nemělo v plánu to soukolí zastavit. Ale prostě ho zastaví. A když zastavíš soukolí,“ pohlédl na Jacka, „má to následky. A když jsme u následků, přišel jsem ti oznámit, že zítra bude soud. Maximálně pozítří.“ Jack sykl. „Jak určitě víš, majetkové přečiny si žádají nejvyšší trest.“ Popravdě – Jack nic takového nevěděl. Ve skomírajícím svitu sirky už bylo vidět jen na malou vzdálenost, a přesto si Jack všiml, že se Wild shýbl a zvedl nočník. Vzápětí ho opět položil a přistrčil jej blíž k Jackovi. 97 Ukázka elektronické knihy