že ty hnusný a hezký věci klade tak těsně vedle sebe, až se ti úplně překrejvaj.“ Pokud si je Hugo něčím jistý, pak tím, že na tátovy poslední narozeniny nezapomene, chtěl by mu to říct, protože by ho to pobavilo, ale nějak mu to ztěžkne na jazyku. „Ani jsem ti nestih dát dárek,“ řekne místo toho. „Dyť jsem ti říkal, že nic nechci.“ „Ale tohle by se ti líbilo.“ „Mně se ti líbí takovejch věcí.“ „Ale tohle by se ti fakt líbilo.“ „Dyť já už nic nepotřebuju.“ „Ale tohle –“ „No tak dobře, tak mi řekni, co pro mě teda máš.“ „Rybářskej zájezd do Norska.“ „Člověče, to by se mi fakt líbilo,“ připustí táta a zamyslí se. „Nakdy?“ „To nevím, nevybral jsem žádný konkrétní datum, protože jsem nevěděl, kdy můžeš.“ „Já můžu třeba hned, v mý situaci, čím dřív, tím líp,“ prohlásí s nebezpečně silným entuziasmem. „Tak já to zejtra zkusím nějak zarezervovat.“ „Na to se vyser, to teď bude všechno plný,“ zvedá se ze země táta, „ale já mám někoho, kdo nám pomůže, jedeme hned.“ Hugo má pocit, že nevěří svým uším. Jednak ho zarazí to množné číslo, ale jestli je táta vážně nemocnej, tak asi bude nutný, aby s ním jel někdo, kdo se tam o něj případně postará. A jednak ho samozřejmě zarazí to „hned“. „To jako teď hned v noci? A jak to chceš, prosím tě, udělat?“ „Já mám známýho, víš, jak jsem dělal tu knížku o rybách?“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294851
Hugo přikývne. „No, tak on mi pomáhal s kapitolou o rybolovu na otevřeným moři. A takhle já jsem na něj tenkrát vlastně přišel, protože on Honza ty rybářský pobyty v Norsku nabízí. Normálně tam má někde od nějakýho Nora celoročně pronajatej barák se člunem a má stránky, přes který ten barák pronajímá Čechům s nějakým rabatem. A Honza mi kolikrát říkal: ‚Milane, kdykoli budeš chtít, dej vědět, a já to nějak zařídim.‘ Však ono se tý knížky taky prodalo hodně, a on z toho měl slušný peníze.“ „No dobře, tati, ale to asi nemyslel takhle ve tři v noci a ze dne na den.“ „Jak ty víš, jak to myslel?“ Hugo vidí, že je táta tak nastartovanej, že s ním bude těžká řeč. „Podívej, já stejně s tou nohou teď řídit nemůžu a ty taky řídit nemůžeš, protože jsi pil, tak se na to pojďme vyspat a ráno to probereme s mámou a uvidíme, co dál.“ „Ale já jsem nepil,“ trumfne Huga táta rozjásaně. „Jak nepil? Dyť jsem tě s Vaškem viděl.“ „To jsi viděl pít Vaška, ale ne mě. Protože já už pít nemůžu, proto taky kouřím.“ „Ty nemůžeš pít?“ „Pít můžu, ale nechutná mi to. Dyť jak myslíš, že jsem na to přišel? Nejdřív mi přestal chutnat tvrdej, a to já měl přitom vždycky vizoura rád. No, a když mi přestal chutnat, tak mě poprvý napadlo, že asi něco není úplně v pořádku, ale trochu jsem na to dlabal. To víš, člověk, jak už je starší, tak to ho tu dle píchne a támhle píchne, to kdybych měl hned se vším lítat k doktorovi, tak jsem tam furt. No, ale když mi pak přestal chutnat kozel, tak to už jsem věděl, že je zle.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294851
Hugo se na něj dívá a pak se pokusí o poslední chabý odpor: „Stejně bysme ale měli počkat do rána, co na to řekne máma.“ „Tak to nemusíme čekat, to já vim rovnou, co na to řekne!“ „A ty do toho špitálu vážně nechceš?“ „Ani hovno!“ vyštěkne zatvrzele a po chvíli pokračuje: „A je ti, doufám, jasný, co se tady ráno stane? Nastoupěj tady na mě ty slepice, a tím nemyslím Zuzanu,“ upřesní táta, ačkoli Hugo ví moc dobře, koho tím myslí, „a budou do mě klovat tak dlouho, dokud nedosáhnou svýho a já si v pondělí nepůjdu na tu onkologii lehnout. Já můžu odjet buďto teď a takhle, anebo vůbec, kamaráde.“
Ukázka elektronické knihy