„Pane učiteli, já nejsem Albert, já jsem Jaroslav“. Vysoukal jsem ze sebe ruskou větu a on na to: „Ješčo raz.“ A takhle to zůstalo. Pan učitel se nenamáhal pamatovat si moje jméno a do konce školního roku jsem pro něj zůstal Albert. Hrozně mě to štvalo. Brácha se na mě pořád vytahuje a tady ve škole mě učitel oslovuje jeho jménem! A vůbec nechápu tu naději v Ješčorazových očích. Vždyť brácha toho z ruštiny umí ještě míň než já, a to je o dva ročníky výš. Ješčoraz nemohl z nikoho dostat kloudnou ruskou větu a byl z toho stále víc rozčilený. Jeho kulatý obličej dostával postupně barvu podobnou barvě ruské vlajky. Měl jsem strach, že ho klepne pepka. Učitel pořád víc zvyšoval hlas, až se zastavil u okna, zadíval se ven a křičel: „Tohle já nemám zapotřebí. Proč já musím cpát ruštinu do takovejch omezenců. Radši bych někde celej den házel lopatou. Jak by mně bylo krásně, kdybych místo toho učení přikládal uhlí pod kotel támhle tomu Ludvíkovi.“ Jak já jsem pana učitele chápal a věřil jsem mu toto vyznání. Ludvík byla parní lokomotiva, která tahala vagóny s nákladem z nádraží v Psinicích do cukrovaru, drožďárny a lihovaru v Libáni a zpět, a na kterou byl z oken naší třídy krásný pohled. Dny ubíhaly. Do školy jsem pořád jezdil na dámském kole. To parádní od kmotra Jaroslava používal táta. Na mě bylo moc vysoké a těžké. Dámské kolo bylo lepší, protože bylo lehčí a pěkně se tlačilo, když jsme se vraceli ze školy a do kopce u vodárny šli pěšky. Do toho kopce jsme se někdy zastavili, opřeli kola o patníky a vymýšleli různé 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294784
hry. Listovali jsme třeba v atlasech a představovali si, že jsme vládci v některé zemi. Já jsem si vždycky vybral severní Ameriku, USA i s Kanadou, a chlubil se, co tam všechno máme. V listopadu přišly plýskanice a někdy jsme kvůli větru a dešti nemohli jet na kole a museli jsme jít do školy pěšky. Špatné to bylo hlavně proto, že jsme museli vstávat o půl hodiny dřív. V sedm hodin jsme vyráželi z domova. Jak to jen trochu šlo, jeli jsme zase na kole. Stejné to bylo i v prosinci. Bylo to vlastně lepší. Silnice byla umrzlá a zamrzly nám i rybníky na návsi. Rybník u hospody byl menší a v létě jsme se tam koupali. Prostřední rybník byl největší, Tam jsme v létě plavili koně a někteří sedláci tam naháněli dobytek k napájení. Právě ten prostřední rybník byl náš zimní stadion. Až do půlky prosince nenapadl žádný sníh a to byla pro náš hokej velká výhoda. Ze tří stran má rybník vysoký kolmý kameny dlážděný břeh přes metr vysoko nad hladinou. Ideální mantinely. Z jedné užší strany je pozvolný přechod do vody. Je hodně dlouhý, a tak hokejová branka je dost daleko od konce ledové plochy. Až napadne sníh, tak tam nahrneme sněhovou hráz. Teď se tam prohání dost mrňousů, kteří museli odejít z našeho stadionu a ochotně nám puk vrátí, když se k nim dostane. Když jsem ještě bruslil na šlajfkách, tak jsem byl většinou v brance. Mělo to svoje výhody. Mohl jsem se opřít o šrouby, kterými jsou brusle přitaženy ke kožené botě, a tak jsem měl správný brankářský postoj. Brankářskou hokejku jsem měl ze dvou prken stlučených hřebíky. Vypadala skoro jako ta, kterou má na obrázcích Boža Modrý v jednom časopisu pro děti, kde na pokračování na obrázcích ukazuje, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294784
jak se má správně chytat. Ty časopisy jsou staré a přivezla nám je teta z Boleslavi. Odebíral je její syn Mirek, který byl u Junáka. Já mám všechno důkladně prostudované a chtěl jsem být jako on. Jen ty betony a další výstroj mi chyběly. Tak jsem si navlékl dvoje tepláky a mezi ně nacpal seno. Pak už jsem potřeboval jen pořádné rukavice po dědovi a to mi stačilo. U nás při hokeji platí pravidlo, že nikdo nesmí zvednout puk výš než po kolena, jinak jde na dvě minuty ven. Teď mám džeksny, které nám darovala taky boleslavská teta. Hraju v útoku nebo v obraně. Ono je to vlastně jedno. Útočíme nebo bráníme všichni. Moc mi to nejde, zvlášť zatáčení mi dělá potíže. Při nejhorším se zastavím vždycky o kamenný mantinel. Večer tajně trénuju na malém rybníčku před naší starou chalupou. Chtěl bych to umět jako pan řídící. Ten s námi chodil při tělocviku bruslit na rybník nebo lyžovat na Vondráčkův kopec. Jednou nám s paní řídící předváděl, jak se dá na bruslích tancovat. Byla to paráda. Tak já teď na tom malém rybníčku trénuju přešlapování do zatáčky a jízdu dozadu. Jako panu řídícímu mi to ještě nejde, jednou to ale musí přijít. Brácha má kanady. Doma byl kvůli tomu jednou hrozný rámus. Brácha ty nože někde za něco vyhandloval a nechal si je přišroubovat na nejlepší kožené boty. Udělal mu to v Libáni sedlář Moravec. Bos brácha nechodí. Vyhrabal někde vysoké boty po dědovi. Hokejky máme jasanky samorostky. Vyrábí je truhlář Viták a dává nám je zadarmo. Pro svoje kluky vyrábí lepené hokejky, jako mají naši reprezentanti. Taky je prodává, ale na to my nemáme peníze. Ty naše samorostky mají nízkou zahnutou část a hůř se s nimi vodí puk, než s těmi lepenými. Když je párkrát namočíme ve sněhu, začínají se 100 Ukázka elektronické knihy