/ 98 / nebo nekatolíci. Nebyly vlastně Masarykovy legie167 do jisté míry novodobou ozvěnou husitství?168 Ideál byl ovšem notně posunut, místo víry v Krista Pána hrál prim národ, místo hesla „veritas Domini vincit“ zůstalo jen „pravda vítězí“.169 Náboženská stránka symbolu tedy byla Legionáři, namnoze katolíci, většinou však spíše matrikoví, klidně slavili dne 6. července památku Jana Husa a zároveň dne 28. září svátek svatého Václava. Jejich jednotky nesly jméno Jana Husa i svatého Václava, legionáři si připomínali velkého vojevůdce Žižku. Zprvu se u mnoha z nich projevovalo poměrně velmi kritické hodnocení pravoslavného křesťanství a zejména mnišství. Po říjnové revoluci o chrámech, klášteřích a mniších někteří z nich začali vypovídat se značnou mírou uctivosti. Srov. např. J. Bejl: Deník legionáře. Autentické svědectví účastníka tažení čs. legií Ruskem, Praha: Plot, 2013. O dosti spletité problematice legionářů v době první republiky vypovídá velmi zasvěceně: J. Michl: Legionáři a Československo, Praha: Naše vojsko, 2009. Mimochodem zejména na Moravě existovaly také katolické legionářské spolky, na které však většinová sdružení legionářů nepohlížela právě přívětivým zrakem. 168 O velkém pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí již byla řeč výše, nyní se sluší ztratit pár slov o jezdecké soše Jana Žižky na Vítkově. Kořeny snah o daný pomník leží v šedesátých letech předminulého století. Mimochodem vůbec první Žižkův pomník na našem území vznikl na Hořicku u kostela svatého Gotharda v roce 1873 (srov. P. Čornej: Jan Žižka…, s. 505). Dne 15. září 1868 podalo 58 občanů žádost, aby se jejich pražská čtvrť mohla jmenovat Žižkov. V roce 1877 byl schválen dodnes používaný název této městské části. Snahy o pomník se datují do roku 1862 a jsou spjaty se stavitelem Karlem Hartigem. V roce 1874 vystoupil s touto iniciativou místní Sokol. První model pomníku vznikl v roce 1875, akce však skončila neúspěchem. Úsilí pochopitelně ožilo po roce 1918. Základní kámen pomníku byl položen v den pětistého výročí bitvy na Vítkově, tedy dne 14. 7. 1920. Následovaly výtvarné soutěže v letech 1923 a 1924. V roce 1931 byl mimo soutěž požádán sochař Bohumil Kafka, aby vytvořil jezdeckou sochu vojevůdce. V roce 1935 Kafka dokončil model koně. Celek sochy byl z výtvarného hlediska hotov až v roce 1941. Definitivní tvar byl odlit a instalován dne 14. 7. 1950 na místě, kde stojí dodnes. Pomník je devět metrů vysoký, deset metrů dlouhý a přes pět metrů široký. Určitě jde o jednu z největších, ne-li o největší vůbec, monumentální jezdeckou sochu na světě. Srov. L. Neckářová: Historie budování pomníku Jana Žižky z Trocnova na Žižkově, in: J. Hrdlička, J. B. Lášek (ed.): My Jan bratr Žižka, Brno: L. Marek, 2006, s. 58–63. Původní obrozenecké, masarykovské, legionářské a prvorepublikové vnímání postavy bylo překryto totalitním přemalováním Žižky jako „anonymního“ komunisty. Není na čase vrátit se ke skutečnému, historickému Žižkovi? Křesťan by v něm mohl vidět muže sice trochu popleteného, ale přece jen člověka velmi silné víry. Za komunismus a jeho ideologické manipulace Žižka ani jeho bojovníci rozhodně nemohou. Jednou z forem osobního vítězství každého z nás nad totalitní komunistickou ideologií je také to, že od tohoto neblahého nánosu v sobě obraz bratra Žižky a husitů definitivně očistíme. 169 Není úkolem katolického teologa tyto prvky opětně propojit? A jde mu přitom o nefalšované, tedy nikoli pouze časné dobro osob i národa. Hovoříme-li o národu v biblickém slova smyslu, je třeba ho odlišit od pouhého etnika, které je konstituováno tak říkajíc zdola, tedy na základě krve, území, jazyka a kultury. Národ jako lid je něco jiného, protože do hry vstupuje Hospodinův záměr a vyvolení. 167
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294403
/ 99 / dána do závorky, i když znalec historie tohoto hesla ví, že ji vymazat jen tak snadno nejde. Sluší se ale zároveň podotknout, že v případě sekularizovaného obrazu Jana Husa, Jana Žižky a husitství se tu v určitém smyslu naplnilo to, co tvrdil Enea Silvio Piccolomini o válečném bubnu potaženém Žižkovou kůží, jehož zvuk měl nahánět hrůzu nepřátelům i po smrti velkého Božího bojovníka.170 Zde máme onen nejpodstatnější důvod symboličnosti Žižkovy osobnosti, která přetrvala staletí a postupně oslovovala lidi, žijící ve velmi odlišných kulturních situacích. Je znamením věrnosti ideji, případně národu, ztělesněním poněkud romanticky „davidovské“ odvahy, neústupnosti před nepřítelem početnějším a lépe vyzbrojeným. V moderní době se jedná o symbol spíše mobilizace vnitřních sil a nepřemožitelné naděje v úspěch, byť za cenu obrovských obětí, nežli o zosobnění křesťanské víry v Boží pomoc tomu, kdo se domnívá, že bojuje za spravedlivou a čestnou věc. Pro dnešního křesťana obklopeného světem nevíry a neustále ohrožovaného mnoha idolatrickými
Uvážíme-li, že Izrael ustavený na základě smlouvy s Hospodinem je prvorozeným mezi národy (srov. Ex 4,22), pak evropské národy, které vznikly na bázi rozšíření této smlouvy skrze Krista na věřící ze všech etnik, jsou jakoby druhorozenými národy. Zanikne-li zmíněný sakrální a vpravdě trinitární rozměr a základ identity evropských národů, pak nelze vyloučit, že totéž postihne i je samotné. Trojiční rozměr tkví v tom, že smlouva mezi Hospodinem – Bohem Otcem, je ze strany křesťanského národa účastí na věčném Božím synovství, a ta je nám svobodně darována v Duchu svatém. Určitě nikdo nebude popírat, že naše etnikum se formovalo do podoby národa v době, kdy přijímalo křesťanství. Jenom stěží lze negovat také to, že moderní demokracie, na niž jsme tak hrdi, je bez trojičního obrazu Boha a bez základů biblické antropologie zhola nemyslitelná. Srov. C. V. Pospíšil: Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie, 2. vyd., Kostelní Vydří – Praha: Karmelitánské nakladatelství – Krystal OP, 2010. Vypracování teologie národa se tudíž zdá být urgentním požadavkem doby, která nás olupuje o ideály, což v posledním důsledku nemůže nevést ke ztrátě naší kolektivní identity. Srov. též C. V. Pospíšil: Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800–2010. Tvářnosti české katolické trojiční teologie a pneumatologie 1800–1989. Komentovaná bibliografie 1800–2010, Brno – Olomouc: L. Marek pro CMTF UP, 2011, s. 3–12. 170 Pro Eneáše byl ovšem Žižka krvavou bestií, o jehož smrti v roce 1424, údajně na mor, vypravuje následující: „Ohava proklatá, krutá, hrozná, protivná, kterouž, když nemohla ji zničit ruka lidská, prst Boží zahubil. Když v nemoci své tázán, jakým způsobem chce býti pohřben, rozkázal prý stáhnouti s jeho mrtvoly kůži, maso hoditi ptákům a zvěři, z kůže zhotoviti buben a vésti války za jeho vedení; že se dají nepřátelé na útěk, jakmile zaslechnou zvuk tohoto bubnu. Táboriti, kteří zavrhují ostatní obrazy, namalovali nad městskou bránou toliko podobu Žižkovu a jakéhosi anděla, držícího v rukou kalich, a každoročně konají slavnosti na jeho počest.“ E. S. Piccolomini: Historie česká, Praha: Dialog, 2010, s. 85n.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294403
/ 100 / ideologiemi, případně vlastní malomyslností a nízkou sebedůvěrou by mohl být velký válečník symbolem pevného zakotvení v Bohu a Kristu spasiteli přítomném v eucharistii, sebedůvěry a ochoty vydat se náročnou cestou sebevydání. Místo tělesného boje je třeba pochopitelně jít cestou duchovního zápolení. Jak vidno, rozhodně se nejedná o záležitosti hodné opomenutí. Žižkova neochota ke kompromisům může být vnímána také jako nesmlouvavá kritika tohoto světa, z něhož neustále vychází zápach mravní hniloby. Autentický křesťanský život totiž není slastným pobytem v zemi úsměvů, jak se mylně mnozí domnívají, ale opravdu nesmlouvavým zápasem se zlem a nevírou v sobě i kolem sebe. Toho nosného a inspirativního tudíž na bratru Žižkovi shledáváme více než dost. Vraťme se ale ještě k heslu „Pravda vítězí“. Podle některých pramenů mělo stát na vlaječkách, se kterými Masaryk přijel do Prahy v prosinci roku 1918 slova: „Boží pravda vítězí“, což by mimo jiné korespondovalo s jeho prvním proslovem k Národnímu shromáždění, které začínalo slovy „Věřím i já Bohu“. Na husitských praporech možná bývalo heslo „Pravda vítězí“ (Veritas vincit), podle jiných zdrojů: „Pravda Páně vítězí“ (Veritas Domini vincit).171 Od 30. března 1920 na standartě československého prezidenta a od 1. ledna 1993 českého prezidenta nacházíme nápis v jeho současné podobě. Přímým pramenem, z něhož heslo vychází, je dopis mistra Jana Husa z roku 1413 Janovi z Rejštejna, v němž napsal, že „Pravda vítězí nade vším“. Odhalit, co tím Jan Hus myslel, není tak obtížné. Vezmeme-li do rukou jeho slavnou výzvu k držení pravdy,172 je jasné, že se jedná o pravdu Páně. Pro mistra Jana Srov. J. Seifert: Pravda jako fundament svobody svědomí. K etice Jana Husa, in: M. Drda, F. J. Holeček, Z. Vybíral (ed.): Jan Hus na přelomu tisíciletí…, s. 287. Srov. také F. M. Bartoš: Z dějin hesla Pravda vítězí, Praha: ČAVU, 1947. 172 „A hodné jest každému člověku, aby nic všetečně nedržel, ale poznaje pravdu Boží pevně sě jie držel až do smrti, neb pravda konečně vysvobodí; neb die pán Ježíš: ‚Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete, a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás‘ (J 8,31n.). Protož věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti božie, kteréžto radosti dojde, ktož kolivěk věří v Boha i v Jezukrista, jenž jest pravý Buoh a pravý člověk.“ J. Hus: Výklad viery, kap. 5, in: Magistri Iohannis Hus: Opera Omnia, I, Výklady, vyd. Jiří Daňhelka (z politických důvodů nemohlo být v normalizační době uvedeno jeho jméno), Praha: Academia, 1975, s. 68n. 171
Ukázka elektronické knihy