3. 3 . 4 D o k o n č en í revo l uce a ne kone čnost světů T h o ma s Di gges
Co se týká vzdáleného vesmíru, skutečný „kopernikovský“ převrat přišel až o třicet let později. Vděčíme za něj dvěma velikánům: Thomasi Diggesovi a Giordanovi Brunovi. Angličan Thomas Digges228 (1546–1595) se nadchl Kopernikovým učením a stal se jeho horlivým zastáncem a šiřitelem na Britských ostrovech.229 Netoliko šiřitelem, Digges heliocentrismus také významně vylepšil: Pochopil, že poslední sféra, sféra stálic – klenba nebeská – byla dobrá jen k zajištění společného pohybu hvězd. (Bez ní by se hvězdy působením odstředivých sil rozletěly do prostoru.) Když se však obloha netočí, k čemu je dobrá? Digges ji tedy zrušil a naši planetární soustavu zasadil do nekonečného, hvězdami zaplněného kosmu. Umístil ji do vesmíru, jaký si představovali už pýthagorejci (Archýtás), atomisté a epikúrejci.
Vesmír podle Thomase Diggese230
228) Výslovnost „dykz“. 229) Panovala tam nábožensky tolerantnější atmosféra než v srdci Evropy. 230) Digges 1576.
( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294401
Z Diggesova schematického vyobrazení není zřejmé, zda se má chápat „doslovně“, tj. v měřítku, kdy okolní hvězdy jsou hustě nakupeny hned za Sluneční soustavou. Ta by pak zaujímala v moři hvězd výsadní místo. Obrázek můžeme chápat i symbolicky tak, že hvězdy jsou ve skutečnosti mnohem dále. (To se však nakreslit nedá, při této velikosti obrázku Sluneční soustavy by nejbližší hvězdy ležely na kilometry daleko.) Jak si to představoval sám Digges, se už asi nedovíme.
Svou koncepci popsal v knize Dokonalý popis nebeských sfér (A Perfit Description of the Celestiall Orbs), která vyšla v roce 1576. Šlo o komentovaný a doplněný překlad díla Kopernikova. Digges tak udělal krok, ke kterému se sám Kopernik neodvážil. Kopernikovskou vesmírnou revoluci „zglobalizoval“ a po dvou tisíciletích tak navrátil vesmíru jeho nekonečnost. A sluncestřednost – tedy heliocentrismus – omezil jen na naši Sluneční soustavu. V globálním měřítku jej pak nahradil bezestředností – acentrismem. Pohyb nebeských těles se v aristotelském sféricky symetrickém vesmíru vysvětloval tím, že jsou připevněna na otáčejících se křišťálových sférách. Avšak fyzická existence těchto sfér vzbuzovala od počátku pochybnosti. (Dokonce už před Aristotelem brali mnozí matematici tyto sféry jen jako pomyslné, jako pouhé „pomůcky k vysvětlení“.) Pokud tyto sféry neexistují fyzicky, nezbývá než připustit, že kruhový pohyb je samovolný, tj. „přirozený“. Přímo se pohybující těleso by totiž narazilo na poslední sféru. Z epistemologického hlediska to, co je „přirozené“, netřeba vysvětlovat, „přirozenost“ sama je vysvětlením. Přirozené jevy by měly být „samo-zřejmé“, a jestli nejsou, je to naše chyba, že to nechápeme… Předsudku přirozenosti kruhových pohybů se zcela nezbavil ještě ani Galileo. Měl za to, že volně se pohybující tělesa opisují velmi veliké kružnice, které v pozemských měřítcích vypadají jako přímky. Až rozepnutí světa do nekonečného prostoru vedlo k tomu, že se za „přirozený“ pohyb začal důsledně brát pohyb přímočarý. Podle Newtona se těleso, na které nepůsobí síly, pohybuje přímočaře a rovnoměrně. Toto pochopení přirozeného pohybu umožnilo vystavět mechaniku, nebeskou i pozemskou.
Digges si uvědomil i dva závažné důsledky svého revolučního činu: odstraněním poslední sféry zrušil samotná nebesa! To byl možná i (podvědomý?) důvod, proč se zbožný Kopernik ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294401
neodvážil poslední sféru zrušit. Zrušení nebes bylo nemilé, kde potom sídlí Pánbůh? Místo Jeho pobytu se však brzo našlo, Bůh sídlí v „podivuhodné vzdálenosti“ („in the wonderful distance“): A právě tam (v oné podivuhodné vzdálenosti) se nachází slavný dvůr velikého Boha… Thomas Digges231
Avšak potíž nebyla jenom se „slavným dvorem velikého Boha“. Závažný problém nastal i s hvězdami. Něco tu nehrálo – nehrála temnota noční oblohy. Totiž, kdyby byla rozloha vesmíru opravdu nekonečná a vesmír by byl cele (a zhruba rovnoměrně) zaplněný hvězdami, musela by v každém směru, na každém místě oblohy nějaká hvězda zářit. Mezi hvězdami by nebyla černá obloha, celé nebe by planulo oslnivou září. Hvězdy jsou totiž cizí slunce podobná tomu našemu. (Digges to možná tušil, jasně to formuloval až Giordano Bruno, viz dále.) Dnes je nám jasné, že v takovémto vesmíru by nebyla nejen tma, ale nebyl by tu ani život, ba ani naše rodná hrouda. Všude jen žhavé peklo. Když stojíme uprostřed lesa, narazí náš pohled ve všech směrech na nějaký kmen. Ven z lesa nevidíme. A podobně by to mělo být i s lesem hvězd ve vesmíru. Hvězdy by měly pokrýt beze zbytku celou oblohu. Tomuto nesouhlasu se skutečností se říká paradox temné oblohy, také paradox fotometrický nebo Olbersův. Někdy se používá i označení „Keplerův paradox“ (Jiří Grygar), nebo „Halleyův paradox“ (John Barrow). Přesněji řečeno, tento „paradox“ vyplývá spíše z předpokladu neohraničenosti (a věčnosti) vesmíru. Kdyby byl totiž vesmír konečný, ale v sebe uzavřený, paprsky hvězd by obíhaly stále dokola a také by ho postupně zcela zaplnily. Jednotlivé hvězdy bychom pozorovali na obloze vícekrát.232
Digges se domníval, že „většina oněch světel nám zůstává skryta pro jejich udivující vzdálenost“.233 To zní přirozeně, přesto je 231) Digges 1576. 232) Nejde samozřejmě o paradox, ale spor se skutečností. „Paradox“ znamená pouze divnou věc, spor s běžným názorem. 233) Toto řešení odporuje zákonu, podle kterého světla ubývá se čtvercem vzdálenosti. Na Diggesovu obhajobu třeba poznamenat, že tento základní zákon optiky formuloval Johannes Kepler až po Diggesově smrti.
( 100 ) Ukázka elektronické knihy