„Ty seš dobrej. Brácha mi nic neřekne, i kdyby něco věděl. Bere funkci velitele ochranky smrtelně vážně. Navíc se zavázal mlčenlivostí.“ „I v případě, že by šlo o vraždy?“ „O jaký vraždy, proboha?“ rozčílil se Petr. „Přijdeš si s nějakou šílenou historkou a my ti jako máme věřit?“ „Fakt přeháníš, Karle,“ přidal se Daniel. „Vždyť vůbec nic nevíme. Nemůžeš jen tak někoho obviňovat.“ Matěj rozpačitě mlčel a najednou se náramně zajímal o špičky svých křiklavě zelených tenisek. „Kluci neblbněte. Já přece nikoho neobviňuju. Jen chci vypátrat, co se těm studentům stalo. Pomozte mi zjistit jejich telefonní čísla a kontakty na rodiče. Víc nežádám. Obvolám je a vyptám se jich. A pokud se ukáže, že si Vašek všechno vymyslel, tak na celou věc zapomeneme.“ Chlapci si ho chvíli nevrle měřili. Nastalé ticho přerušil Matěj. „Tak fajn. Můžu se poohlédnout v síni slávy, kde jsou vitríny s fotkami a jmény premiantů. Udělám jejich seznam za poslední roky.“ „Bezva nápad,“ poznamenal Karel. „Ale potřebovali bychom telefonní čísla. Jinak nedokážeme ověřit, jestli zmizeli.“ „Mohli bychom ukrást ředitelův notebook, určitě na něm má uložený informace o studentech,“ vložil se do hovoru Mrňous. „Notebook ti bude k ničemu, když neznáš heslo,“ opáčil Karel. „Jak chceš teda zjistit telefonní čísla?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294363
„Jednoduše. Vloupáme se do ředitelny.“ Nastala minuta užaslého ticha. „Záznamy a kontakty nejsou uložený v ředitelně, ale v kanceláři školy,“ namítl Petr. „No, tím líp, ne?“ „I tak
to
nebude
snadný.
Nejdřív
se
tam
musíme
porozhlídnout. Prověřit kamery, zabezpečovací techniku a druhy zámků,“ řekl Petr. Poté si všiml, že na něho kamarádi zírají. „Co čumíte jak sovy z nudlí? Copak jste neviděli ve filmu, jak se vykrádají banky?“ „Ehm… dobře, omrknem kancelář. A já znovu promluvím s Vaškem. Třeba mi prozradí víc, nebo se aspoň přizná, že si ze mě vystřelil,“ mínil Karel. „Já začnu sledovat Báru,“ řekl Daniel. „Co?“ Karel překvapeně zatajil dech. „Proč zrovna Báru?“ „Vždyť ona stojí Vaškovi nejblíž, ne? Navíc jsem ji párkrát zahlédl, jak se po večerce toulá venku.“ „Taky se ohromně zajímala o Karla,“ přisadil si Matěj. „No a?“ „Nic ve zlým, kámo, ale aby o tebe zavadila pohledem čtvrťačka, to je naprosto nepravděpodobný.“ „Vypadám starší,“ ohradil se Karel. „Ne, za tím vězí cosi jinýho. Ta holka se chová podezřele. Mrknu se jí na zoubek.“ *** 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294363
Během týdne Karel doufal, že potká Vaška v jídelně nebo na chodbě před učebnou. Chtěl se ho vyptat na zmizelé studenty. Jenže on se nikde neobjevil a nedostavil se ani na trénink bojových sportů. Matěj kamarádům ukázal seznam premiantů školy, který opsal z vitríny. Stála na něm jména: Marek Škvor, Lucie Smutná, Augusto Antonio Lopez, David Leroy, Rupert Weber a Alice Scottová. „Tohle jsou nejspíš jména zmizelých,“ řekl Karel. Při tom pomyšlení mu vyschlo v krku. Petr poznamenal, že se s ním bratr nemínil o zmizelých studentech vůbec bavit. „Je čestnej, až je to trapný. Pohrozil mi, že pokud provedu nějakou pitomost, tak se postará, aby mě potrestali.“ „Naznačils mu, že se může jednat o vraždy?“ „Blázníš? To by mě rovnou odtáhl ke cvokařce.“ Matěj protáhl obličej. „Na druhý straně bylo dobře, že jsem s bráchou o tom mluvil. Prořekl se totiž, že se do kanceláře nikdo jen tak nedostane. Dveře jsou zajištěný elektronickým zámkem na kartu.“ „Tak seženeme klíče, nebo raději šperhák?“ Matějovy oči zazářily touhou vyrazit do akce. „Někdo tu přece musí mít Dietrich, ne?“ „Seš snad nahluchlej? Vždyť povídám, že to bez karty nepůjde. Při každý neoprávněný manipulaci se zámkem se spustí alarm. 100 Ukázka elektronické knihy