TRISH MOREYOVÁ
pestré kakofonie různých jazyků tu zněla výhradně italština. Vittorio objednal spaghetti alle vongole – špagety s mušlemi – a Rose připadalo, že nic lepšího snad v životě nejedla. Vychutnávala každé sousto, a ačkoliv si myslela, že vůbec nemá hlad, spořádala na posezení celý talíř. Jako by jí ve Vittoriově přítomnosti líp chutnalo. Vzpurný žaludek se zklidnil a užíval si vynikajícího jídla. Vittorio ji sledoval kobaltovýma očima, z nichž zářila spokojenost nad tím, že tak dobře jí. Do ní se však mísilo i něco jiného. Jako by nad něčím uvažoval. Zamyšleně si Rosu prohlížel, a ta z toho začínala být poněkud nervózní. „Co jsi celé ty týdny dělal?“ vyptávala se mezi sousty. Doufala, že z Vittoria vypadne, na co myslí. „Tak všelijak,“ odpověděl. „Co ty?“ „To samé. Většinou jsem byla v práci. Plánovala jsem, že si vezmu pár dní volna a zajedu domů. Jeden z mých bratrů, Rudi, čeká se svou manželkou Estellou miminko. Má to být každou chvilku. Ale to bylo před tím, než… však víš.“ „Domů přece můžeš jet i tak,“ namítl Vittorio. Rosa zavrtěla hlavou. Vidlička se špagetami zamrzla na půli cesty do jejích úst. „Netroufám si. Nevím, co na to řekne táta.“ „Tak brzy to přece ještě nikdo nepozná. Zatím na tobě není nic vidět.“ „O to nejde… Připadá mi, že jsem ho zklamala. Papà vždycky chtěl, abych se podívala do světa a něco si užila. Jinak by mi neříkal, abych odjela z vesnice. Tohle určitě nečekal. Přišlo to hrozně brzy.“ „Myslíš, že se bude zlobit?“ „To ne,“ zavrtěla hlavou Rosa. „Ale určitě bude přinejmenším zklamaný.“ Položila vidličku a s velkým otazníkem v očích pohlédla přímo na Vittoria. „To je přece ještě horší, nebo ne?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294180
LÁSKA MEZI GONDOLAMI
Vittorio jí nedokázal odpovědět. Měl otce, který byl specialistou na výbuchy zlosti. Zvykl si na ně tak, že ho už absolutně nevyváděly z míry. Nezajímal se o to, jestli je otec zklamaný, nebo ne, protože to byl snad vždycky. Soutěžil s ním o to, kdo koho vytočí víc. Rosa dojedla a pohodlně se opřela. „Bylo to moc dobré. Děkuju.“ „To jsem rád,“ odtušil Vittorio. „A teď si hezky promluvíme.“ „Dobře,“ přitakala Rosa. Vittorio se však rozhlédl po stolech, u nichž seděli samí Italové, a řekl: „Tady ne. Jdeme jinam.“ Vittorio ji vedl ulicí ke kanálu, kde zastavil u stanoviště gondol. Obrátil se k Rose. „Koneckonců jsme v Benátkách,“ usmál se na ni a podal jí ruku, aby mohla do jednoho z mírně se pohupujících plavidel nastoupit. Rosa se chvíli zdráhala, ale posléze si řekla, že má pravdu. Už se ho nebála, jako když ji zavedl do nádherného paláce, z něhož jí šla hlava kolem. Znala ho už mnohem líp a věděla, že mu může věřit. Kromě toho čekala jeho dítě. Jakmile se usadili na zlaté lavičce, gondoliér dlouhým veslem odrazil od břehu a loďka se plavně vydala po kanálu, jako by se jen vznášela po jeho hladině. Rosa si uvědomila, že se za celou dobu, co byla v Benátkách, na gondole ani jednou neprojela. Byla přesvědčená, že jsou určené jen pro turisty, a navíc jí cena jízdného připadala nekřesťansky vysoká. Teď se jí zdálo, že při pohledu z vody Benátky vypadají úplně jinak. Nad hlavou se jí skvěla blankytně modrá jarní obloha a Rosu plnila radost z ročního období plného rozvíjejícího se života a nové naděje. Barevné fasády domů vyhlížely jasněji než v zimě. V dolní části sice byly plné skvrn od mořské soli, ale cihlově červená, něžně růžová, toskánská žlutá 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS294180
TRISH MOREYOVÁ
i rozličné odstíny modré se hrdě vypínaly nad zelenkavé vody kanálu a soutěžily o její pozornost. Jejich gondola míjela vaporetta plná turistů, motorové čluny i další gondoly. Vittorio se na Rosu usmíval a Rosa si představovala, že jsou tu na výletě jako ostatní turisté. Nedokázala si představit místo, kde by nyní byla raději. Stále byla plná úžasu z toho, že Vittorio vpadl do jejího života stejně nečekaně jako před několika týdny, když ji vzal s sebou na večírek. Až teď, když seděl tak blízko ní, Rose došlo, jak moc jí chyběl. S ním po boku se cítila plná života. Když proplouvali pod jedním z mostů, všimla si, že si ji fotografuje. „Vypadám hrozně,“ namítla a odhodila si z obličeje vlasy. „Ne, vypadáš nádherně,“ odtušil Vittorio upřímně. Rosa se začervenala. Jeho odpověď ji potěšila, avšak stále ještě nevěděla, proč za ní vlastně přišel. „Proč jsi tady?“ zeptala se. „Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím.“ „Jeden důvod jsem měl,“ odtušil Vittorio. „A teď mám další.“ Rosa zkrabatila obočí. „Nechápu…“ Vittorio ji vzal za ruku. „Chtěl jsem tě vidět, i když třeba jen na chvíli. A pak jsem si uvědomil, jak nám to výtečně klapalo. To musíš uznat, Roso.“ Rosu příjemně zamrazilo. Zamrkala a sklopila hlavu. Vittorio měl pravdu. Zdálo se jí o něm. Pořád dokola si přehrávala scény z jejich žhavého milování. Na něco takového se nedalo jen tak zapomenout. Tím spíš, že to bylo poprvé. Vittorio se usmál a políbil jí ruku horkými rty. „Tak co budeš dělat?“ Rosa bloudila pohledem po budovách, které míjeli. Dýchala z nich důstojnost minulých staletí. Jako by byly pyšné na to, že navzdory logice nestojí na pevné zemi, nýbrž na vodě. Rosa se otočila zpět k Vittoriovi. „Moc možností 100 Ukázka elektronické knihy