Tolik Ján Svák. Pro úplnost dodejme, že Slovenský helsinský výbor, který vznikl ještě v předrevoluční době během soudu s „bratislavskou pětkou“, obviněnými Čarnogurským, Kusým a dalšími, je dobrovolná organizace zabývající se lidskými právy. Sleduje, jak jsou v různých státech dodržovány principy Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného představiteli účastnických států roku 1975 v Helsinkách. Na rozdíl od organizací typu Amnesty International se helsinské výbory ve svých zemích často snaží prosazovat i změny zákonů, působí jako prostředníci mezi institucemi, občany a státními orgány. Jsou členy Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. SHV vznikl za podpory a účasti Československého helsinského výboru, který má sídlo v Praze. V demokratických evropských zemích mají helsinské výbory značný vliv, u nás se situace zkomplikovala odchodem některých aktivních zakládajících členů, například Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera, do státních funkcí, takže se na práci výborů nepodílejí. Ministerstva i jiné úřady nejsou z minulých dob příliš zvyklé naslouchat hlasu nezávislých občanů. Důsledkem toho bylo, že například Čs. helsinský výbor, několik let přes mnohé represe působící v podzemí, musel jen proto, aby byl vůbec registrován, svádět pernou úřednickou bitvu. Předsedou SHV je pan Julius Strinka, předsedou Čs. helsinského výboru pan Jiří Hájek. O nezbytnosti a prospěšnosti práce helsinských výborů znovu přesvědčuje právě současná aktivita SHV. Pánové Ján Buocik a Ľudovít Šmelík se angažují v Iniciativě za rehabilitaci. Pan Ladislav Virág, také ze Spišské Nové Vsi, dává dohromady své vzpomínky. Pan Dušan Slobodník vydá knihu memoárů ve Slovenském spisovateli už příští rok. Patří k těm nečetným, kteří přežili. K těm, kteří se dostali domů. Kosti těch ostatních se povalují někde v uzavřených šachtách donbaských dolů, nebo vmrzly do sibiřské půdy, anebo leží v masových hrobech, mohou být kdekoli na tom obrovském území stalinské 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293650
márnice, známé jako Archipelag Gulag. Dost možná. Ale osudy zavlečených jsou plné tajemství snad ještě pochmurnějšího, než je smrt sama. Kde zemřeli? Jak? A hlavně – kdy? Svědectví svého přítele, lesního dělníka z Bedřichova v Jizerských horách Juraje Kubaše zaznamenal historik Ján Mlynárik. Podle něj se Kubaš setkal v Pováží v roce 1965 se dvěma muži, kteří téhož roku zázrakem uprchli ze sovětského lágru, z donbaských dolů. Dostali se, s falešnými dokumenty, ze Sovětského svazu. Tvrdili, že v dolech ještě pracují slovenští vězni. Mluvili i o propuštěných Slovácích, kteří nesmějí opustit vykázané vesnice, kteří se v Rusku oženili a už zapomínají i vlastní řeč. O žádnou publicitu muži nestáli. Báli se, že by uškodili svým druhům i sami sobě. Pozdější vývoj jim dal za pravdu. Ale teď už nejen českým a slovenským historikům, ale ani vládám nebrání nic v tom zmapovat jednu z nejzáhadnějších a nejtragičtějších událostí v životě národů téhle země. Nejde jen o rehabilitaci, ta by měla být okamžitou a samozřejmou, jde o to, aby odvlečení a zmizelí nezmizeli podruhé, tentokrát definitivně. A naší vinou. Respekt, 1990
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293650
Neposkvrnit památku zabitých Li Po patří mezi těch 150 000 čínských studentů, kteří nyní žijí v zahraničí. Většinou jsou v cizině legálně, studují na univerzitách v západní Evropě a v Americe. Po masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu s návratem do vlasti pochopitelně nespěchají. Spolu s těmi svými kolegy, kterým se tu a tam podaří z Číny uprchnout, organizují po celém světě informační síť. Za svůj úkol považují informovat o tom, co se v Číně po rozbití demokratického hnutí stalo, a v mezích možností spolupracují také s čínskými podzemními organizacemi, s prodemokratickou opozicí, kterou komunistický režim sice krvavě zdecimoval, ale kterou se mu nepodařilo zcela zničit. Li Po pracuje ve známé studentské exilové organizaci, Čínské demokratické frontě, a zájem o změny ve východní Evropě ho přivedl i do Československa.
Kdy vaše organizace vznikla a co považujete za své nejdůležitější úkoly? — Jsem předseda Ligy čínských studentů v západním Německu, ale teď pracuji také pro Čínskou demokratickou frontu. Tahle organizace vznikla v Paříži v roce 1989, když se spojili uprchlíci z Číny s dřívějším čínským exilem. Nejdůležitějším úkolem Fronty je chránit základní lidská práva, která jsou v Číně soustavně porušována, a co nejvíce přispět k tomu, aby už bylo definitivně skoncováno s monopolem komunistů. To musím trochu vysvětlit. V posledních deseti letech u nás dosáhla reforma a politika otevřenosti některých dost výrazných úspěchů a sám Teng Siao-pching udělal věci, které i my – opozice – považujeme za dobré. Během tohoto období si ale nikdo pořádně neuvědomil jednu věc, totiž že komunistická strana zůstává zcela bez kontroly a že je schopna dopustit se takových hanebností, jako byl masakr ze 4. června a následné represe. Mnoho lidí, kteří dříve pomáhali Tengovi a dalším vůdcům komunistické strany, teď prohlédlo a přešlo zcela do opozice. Incident ukázal, že není 99
Ukázka elektronické knihy