První cesta
nemohou. Také nám řekli, že nás tu v noci zloději zajisté okradou. My odpověděli zcela jednoduše: jen aby přišli, že se o to zajisté postaráme, aby nikdo nemusil odcházeti. K večeři předložil nám hospodář tvrdé kroupy a kyselé mléko. Ale pekmes, zavařené hrozinky, chutnal nám, jak náleží. Spali jsme velmi dobře, neboť namáhání celodenní je poduška velmi pěkná. Páni zloději nepřišli. Patrně si to rozmyslili. Dne 25. dubna vyjeli jsme o tři čtvrtě na sedm. Krajina mírně rozvlněná, ale velmi pustá a kamenitá. Červenka32 tu i tam. Později skály vápencové. Polí vzdělaných a osad obydlených za celé půldne jsme nespatřili. Jen kamení všude jako by nasil a mezi ním vysoké, suché traviny. K deváté hodině táhli jsme údolem Karaguju zvaným. Pak předhonili jsme velikou karavanu koní, mezků a oslů, asi sto kusů. Vezou zboží do Malatie. Náčelník karavany na pěkném jede oři a od ostatních mezkařů již i šatem pěkným se rozeznává. A opět holé skaliny vápencové, jimiž silné proudy čediče prorazily. Podél cesty spatřujeme i několik hřbitovů mohamedánských. Hroby dlouhými deskami kamennými jsou kryty. A tak jenom smrt „oživuje“ tyto pustiny. K jedenácté hodině cestou příkrou a kamenitou scházíme do údolí řeky Kara-su (Černá řeka) zvané. Vody má velmi mnoho a řečiště hluboce vyryté. Břehy spojuje kamenný most o sedmi obloucích. U mostu malý potok vlévá se do řeky. Při potoce mlýn a několik stromků. V Malé Asii v krajinách beze stromů alespoň u mlýna spatřuje se zpravidla několik stromků. Skupina stromků je jakoby štít mlýnů maloasijských. Dle nich mlýn pozná se z veliké již vzdálenosti, kdežto jinak člověk kolem mlýna by se bral, aniž by vůbec znamenal, že ta hromada šedého kamení je nějaká budova. U mlýna blíže Černé řeky jsme zastavili. Rozdělán oheň a za půl hodiny měli jsme oběd. Byl sice velmi jednoduchý, ale nám chutnalo. Když jsme černé kávy popíjeli, přitáhla tlupa asi patnácti cigánů a rozložila se nedaleko nás. Poznali hned, že jsme lidé dobře vychovaní, a tedy že i na umění držíme. Uspořádali 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293625
JoseF Wünsch
nám tedy narychlo koncert. To jest: jeden z nich třískal na veliký buben a ostatní vřískali, jako by na nože je bral. Rozumí se, že za požitek ten dlužni jsme nezůstali. Ale dali jsme jim na vědomí, že by nám bylo líto, aby kvůli nám zde na své pouti snad se zdržovali. Dali si říci a táhli svou cestou. Cigánu ovšem lehce se cestuje: vezme obě nohy na ramena a jde. Velikým pánům je mnohem hůře. A tak i my podstoupiti musili dříve ne-li honbu, alespoň divoké honění. Zvířata naše volně pásla se po pláni kamenité. Zalíbilo se jim tu tak, že o dalším pochodu ani slyšeti nechtěla. Jen s obtížemi velikými opět jsme je schytali a zavazadla naložili. Toto obmezování osobní svobody mně zejména velmi zle se vyplatilo. Můj šemík byl v míře tak špatné a vyváděl kousky tak oslovské, že uznal jsem za nejvýše nutné ponechati ho jeho vrtochům a cestu konati pěšky. Nebyla to věc právě příjemná. Byloť nám právě louskati tvrdý oříšek, který jako příkré stěny Kara Daghu33 ležel nám v cestě. Táhne se pohoří to v délce několika mil a v šíři několika hodin od západu k východu, kde Eufratem prorváno, i na levém břehu eufratském se rozestírá. Snad asi dvě hodiny vzhůru jsme stoupali po úzké, semo tamo se vinoucí stezce. Hřbet plochý ohromnými je poset balvany. Na hřbetu mezi bujnými ořechy chudá horská vesnička. Na severu široké táhne se údolí od západu k východu a vody jeho v silný proud se pojí, jenž asi tři hodiny odtud na východě padá do Eufratu. Zde bylo se především přebroditi, přičemž s politováním jsem zaznamenal, že veliké boty jízdecké lázně studené nikterak mne neuchránily. Za řekou počíná půda úrodná a také dosti pečlivě je vzdělána. Ještě malou hodinku trvalo, než podvečer do Altüntaškale, do Zlatého Kamene, jsme dorazili. Jsme sice ve Zlatém Kameni, ale žebroty a špíny tu až běda. Na vyšší nebo nižší stupeň zámožnosti souditi lze, a to vším právem, dle toho, jak vysoko nad povrch zemský baráky té které vsi se povznesly. Ale baráky altüntaškalské s dobrou polovinou do země se zavrtaly. Uhostili nás v největším a vykázali nám síň nízkou, nečistou a smrdutou. Večer veškeré mužské pohlaví na návštěvu k nám se slezlo. V řadách dlouhých usadili se na bobku 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293625
První cesta
a kouřili z dlouhých čibuků. I umělec přišel a ne špatně hudl na jakémsi nástroji drnkacím. Když jsme chtěli spáti, řekli jsme svým nezvaným hostům bez obalu, aby se již odstranili. Mlčky odcházel druh za druhem, umělec ne pak bez odměny za své namáhání. Přišla noc, tmavá noc, ale spánek nepřicházel. Nepamatuji se na nocleh, kde by tak úžasné množství blech se bylo rojilo jako v Altüntaškale. Zdálo se, jako by krvežíznivci ti z jedné strany na druhou si nás převalovali. Ale mimo to měli jsme i mnoho jiných souložníků a to velmi nemilých. – – Ráno vstali jsme unaveni jako po boji a s oteklinami velikými. Po noci takové den klopotný je pravé občerstvení. Do Altüntaškale jsme si vlastně zašli. Ale učinili jsme tak vědomky. Dle římských itinerářů zde někde ležela asi stará Germanicia.34 Stop této osady římské jsme tu hledali, ale bohužel nižádných jsme nenašli. Zde tedy šťastného objevitele čeká ještě kus práce velmi záslužné. Ves leží sice na příkrém úbočí hory osamělé a na vrchu z dálky již znamenati je zříceniny ne nepatrné. Hoříce dychtivostí a plni radosti, že snad již starou Germanicii máme, hnali jsme se ráno vzhůru. Půl vsi hnalo se za námi. Věděliť jistě, že tam hledáme a najdeme veliký poklad nějaký. Ale na hoře zklamali jsme se všichni. Nebylo tam ani pokladu, ani Germanicie. Vrchol pahrbku ohražen býval ovšem zdí přes tři metry širokou. Zbytky její na mnohých místech posud lze stopovati. Nad samou vsí viděti ještě zříceniny pevného hradu jakéhosi. Zachovalo se posud několik branek, chodeb a velikých síní klenutých. Vše to z kamene tesaného velmi důkladně je vyvedeno. Vše svědčí, že nešetřeno tu nákladu a stavitelé že byli umělci dokonalí. Hlavně způsob, jakým stlačené oblouky sesazovali, obdiv náš budí. Ale veškeré ty památky nesahají dále než do středověku a po základech starších nikde není stopy. – Germanicia tedy posud se hledá. Když jsme k jedenácté hodině dále k východu chtěli se pustiti, zaptie, který z Aintabu dosud nás doprovázel, pojednou vypověděl nám své služby. Chtěl s námi do Behesne, aby tu jiným zaptiem byl vystřídán, ale my do Behesne nechtěli, my táhli rovnou 101
Ukázka elektronické knihy