98
3. od roku 1999 stabilně roste podíl soukromých poskytovatelů předškolní péče; o jejich kvalitě (v porovnání s veřejnými školami) existují důvodné pochybnosti, zároveň však v mnoha případech suplují nedostatečnou nabídku veřejných programů předškolní péče; 4. i navzdory pokračujícím snahám centrální vlády o regionálním vyrovnávání podmínek existují velké rozdíly v kvalitě i kvantitě (dostupnosti, materiálním zázemí, kvalifikaci vyučujících) poskytovaného předškolního vzdělávání v městských a venkovských oblastech; 5. nabídka předškolní péče o děti do tří let věku nedokáže uspokojovat zvyšující se poptávku, neexistují kvalifikační standardy pro pracovníky jeslí ani kurikulární ukotvení.
3.2.2 Primární vzdělávání Vzdělávání v primárních školách je součástí povinné devítileté školní docházky, jeho délka se okres od okresu (či město od města) liší. Primární školy zpravidla navštěvují děti od 6 do 10 nebo 11 let. Školní docházka je v daném školním roce organizována do dvou pololetí, což odpovídá 38 týdnům výuky a 13 týdnům prázdnin. Bezplatnost primárního vzdělávání byla stanovena zákonem o povinné devítileté školní docházce v roce 1986 (viz kapitolu 2.5), rodiče zpočátku platili poplatky za učebnice a další drobné výdaje za některé služby, tato povinnost nicméně byla začátkem 21. století zrušena. Primární vzdělávání je (téměř) univerzální v celé Číně a podle statistik čínského ministerstva školství (Ministry of education of the PRC, 2018b) dosáhla čistá míra účasti na primárním vzdělávání 99,92 % (vypočítaná jako podíl počtu primární školou povinných dětí a počtu dětí navštěvujících primární školu), neexistují ani přílišné regionální rozdíly, nejvyšší v provincii Gansu (100,15 %),69 nejnižší pak v Tibetu (99,12 %). Jeden z čínských respondentů v rozhovoru vzpomínal, jak v dětství (konec 70. a začátek 80. let 20. století), které prožíval v odlehlé části provincie Henan, chodil do školy pěšky i déle než hodinu. Situa ce v mnoha regionech se od té doby příliš nezměnila. Přestože kontinuálně dochází ke zvyšování hustoty sítě primárních škol, v důsledku politiky jednoho dítěte, vnitřní migrace vedoucí k vylidňování některých oblastí a úbytku obyvatelstva a školou povinných dětí v některých venkovských částech Číny byla na přelomu tisíciletí čínskou vládou realizována úsporná opatření a „optimalizace“ sítě škol (v některých ob69 Tedy do primární školy chodí i děti, které podle zákona nemusí (například mladší 6 let).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293386
99
lastech dochází ke slučování primárních škol a centralizaci se záměrem koncentrovat dostupné finanční, materiální a lidské zdroje ve větších městech). Vedlejším důsledkem této politiky je nicméně skutečnost, že i šestiletí žáci z vesnic, kde došlo ke zrušení primární školy, musí navštěvovat vzdálené školy mimo své bydliště a někdy dokonce i bydlet na internátu. Mo et al. (2012) zkoumali dopady tohoto programu slučování škol a dospěli k závěru, že u takto malých dětí má bydlení na internátu i po kontrole pro další proměnné negativní dopad na jejich školní výsledky. Přestože se míra účasti na primárním vzdělávání kontinuálně zvyšovala, ještě v 80. letech 20. století byla velkým tématem vzdělávací politiky vysoká míra předčasného ukončování primárního vzdělávání a pro tento problém se ujalo označení 9–6–3, což mělo s nadsázkou znamenat, že 9 z 10 dětí navštěvuje primární školy, ale jen 6 z nich ji úspěšně dokončí a jen 3 z nich s uspokojivými výsledky (Bakken, 1988, s. 153). V současnosti je podle oficiálních statistik míra předčasného opouštění primárního vzdělávání pouze 0,2 %, avšak Lu et al. (2016) na základě empirického výzkumu provedeného na vzorku 14 761 žáků primární školy v severozápadní Číně upozorňují, že tento údaj může být zkreslený a že míra nedokončování primární školy je ve skutečnosti vyšší. Nejčastěji podle jejich výzkumu k předčasnému opouštění primární školy dochází ve venkovských oblastech, u dívek a u žáků patřících k minoritám. Primární vzdělávání se v Číně potýká s problémy a výzvami podobnými těm, které již byly zmíněny v případě preprimárního vzdělávání výše. I navzdory univerzálnímu rozšíření primárního vzdělávání jde především o nerovné vzdělávací příležitosti ve venkovských a městských oblastech;70 které jsou manifestovány rozdílnou dostupností škol, kvalitou jejich vybavení, kvalitou (a kvalifikovaností) učitelů, velikostí tříd (z hlediska počtu žáků) a dalšími ukazateli.
70 Historické příčiny lze podle Fu (2005) spatřovat ve „dvoukolejnosti“ systému, která se v primárním vzdělávání objevila při vzniku ČLR v roce 1949, kdy bylo vládou určeno, že vesnické školy budou financovány místními komunitami na dobrovolné bázi, zatímco školy městské budou financovány z vládního rozpočtu. Toto opatření bylo zdůvodňováno nedostatkem finančních prostředků a nutností soustředit se na rozvoj vzdělávání v průmyslových a rozvinutých oblastech, aby země byla schopna zajistit vzdělání alespoň skupině talentovaných dětí. Kulturní revoluce tuto nerovnost ve financování městských a venkovských primárních škol v roce 1968 na čas odstranila, nicméně v 70. letech 20. století se v modifikované podobě postupně opět vrátila, když centrální vláda přenechala financování primárních škol výhradně komunitám a distancovala se od systémové či pravidelné podpory chudších komunit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293386
100
3.2.3 Nižší sekundární vzdělávání Nižší sekundární školy poskytují druhý cyklus povinného vzdělávání, které trvá 3 (nebo méně často 4) roky. Nižší sekundární školy poskytují bezplatné základní všeobecné vzdělání a navštěvují je absolventi primárních škol. Zpravidla se jedná o dvě oddělené organizační jednotky, ačkoli v Číně existují také školy devítileté, v nichž v rámci jedné organizační jednotky žáci plynule přecházejí z primárního do nižšího sekundárního vzdělávání (tj. podobně jako naše základní školy). Těchto škol bylo v roce 2016 přibližně 15 tisíc z celkového počtu 52 tisíc nižších sekundárních škol (Ministry of education of the PRC, 2018b). V Číně fungují také nižší odborné sekundární školy, které připravují absolventy na přímý výkon povolání, ale v porovnání s běžnými nižšími sekundárními školami je jejich počet marginální – v roce 2016 se jednalo jen o 16 škol (z celkového počtu více než 52 tisíc nižších sekundárních škol); nachází se v horských či málo rozvinutých oblastech a do budoucna se počítá s jejich úplným zrušením (Ministry of Education of the PRC, 2006). Nižší sekundární škola je tedy (až na výše uvedenou výjimku) jednotná. Průměrná nižší sekundární škola nacházející se v městské oblasti měla podle ministerských statistik (Ministry of Education of the PRC, 2018b) 26,7 tříd a 1250 žáků (tj. 46 žáků ve třídě), nižší sekundární škola na venkově pak v průměru 9,3 tříd a 412 žáků (tj. 44 žáků ve třídě). Podobně jako v případě primárního vzdělávání, i na úrovni nižšího sekundárního vzdělávání došlo k zavírání a slučování škol, takže v horských či vesnických oblastech často žáci musí vstávat velmi brzo a jít pěšky do školy, aby stihli začátek vyučování, nebo bydlí na internátu, což však znamená další výdaje pro jejich rodiče (Zhang, 2017, s. 122).
3.2.4 Vyšší sekundární vzdělávání Vyšší sekundární vzdělávání trvá zpravidla tři roky a podobně jako u nás se dělí na všeobecně vzdělávací proud, který je de facto přípravou na vzdělávání terciární, a odborný vzdělávací proud, který plní spíše terminální funkci a připravuje žáky na přímý vstup na trh práce. Všeobecné vzdělávání Tento směr vzdělávání poskytují tříleté střední školy, v nichž se vzdělávají žáci zpravidla ve věku 15–18 let. Na těchto školách se obvykle platí školné (mezi 4–6 tisíci ¥ ročně, tj. cca 13–20 tisíc Kč), proto jsou méně dostupné žákům z rodin s nižšími příjmy (z vesnic). Střední ško-
Ukázka elektronické knihy