výrazem, vážná, slavnostní, jako legrační malej vážnej andílek, kterýho nejspíš nikdo nechce – kvůli okolnostem si opravdu, jak mi potom řekla, připadala nechtěná. – Takže se vykrucuju, abych se trhnul od ostatních, od života, od toho všeho, jdu spát do ložnice (kde jsme s Charleym posledně tancovali mambo, nahý ještě s Mary) a padám vyčerpanej do svejch nočních můr, budím se asi o tři hodiny později, do srdceryvně čistýho, jasnýho, normálního, šťastnýho odpoledne, ptáci ještě zpívají, teď navíc zpívají ještě děti, jako bych byl probudivší se pavouk ve špinavý popelnici a cejtil, že svět není pro mě, ale pro jiný éterický bytosti, který jsou vyrovnanější a taky míň náchylný k výkyvům nevyrovnanosti – Zatímco spím, oni tři nasedají do Sandova auta a (spořádaně) jedou na pláž, dvacet mil, kluci skáčou do vody, koupou se, Mardou bloumá po břehu věčnosti, její prsty u nohou a chodidla, který zbožňuju, zatlačuje do bledýho písku, do mušliček a sasanek a zuboženejch suchejch, dávno vyplavenejch mořskejch řas a vítr jí cuchá její krátký vlasy, jako by se Věčnost potkala s Nebeskou uličkou (tak jsem si to představoval, když jsem ležel v posteli) (vidím ji taky, jak se prochází, špulí pusu, neví, co má dělat, opuštěná Trpícím Leem a fakt osamělá a neschopná se s Brombergem a Sandem bavit o každým prvním a posledním člověku v umění, co má dělat?) – Takže když se vrátí, jde ke mně do postele (poté co Bromberg napřed vpadnul nahoru do dveří a „VSTÁVEJ, Leo, nebudeš přece spát celej den, byli jsme na pláži, to není fér!“) – „Leo,“ říká Mardou, „nechtěla jsem s tebou jít spát, protože jsem se nechtěla v sedm večer probudit v Brombergově posteli, to by na mě bylo moc, nemůžu –“ má na mysli svoji terapii (na kterou už nechodila kvůli naprostýmu ochromení mnou a mojí partičkou a pitím), svoji nesoběstačnost, tu obrovskou váhu, která ji drtí, a strach, kterej v našem neuspořádaným příšerným životě a vztahu bez lásky jen vzrůstá, probudit se zděšeně s kocovinou v posteli cizího (milýho, ale přesto ne docela srdečněvstřícnýho cizího) chlapa, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293334
s ubohým neschopným Leem. – Najednou jsem se na ni podíval, a ani jsem tak neposlouchal její fakt ubohý prosby, jako spíš v jejích očích sledoval to světlo, který zářilo pro Yuriho, a nebyla její chyba, že vyzařovalo pořád na všechno, na co se podívala, moje světlo, ó lásko – „Myslíš to upřímně?“ – („Bože, tys mě vyděsil,“ řekla mi později, „najednou jsem z tebe měla pocit, že jsem se rozdvojila, a jednou půlkou tě podvedla a ta druhá půlka – fakt mě to vyděsilo –“), ale když se ptám, „Myslíš to upřímně?“, cítím hroznou bolest, vyvstala čerstvá z toho nepřehlednýho řvoucího snu („Bůh už je takový, že dělá naše životy méně kruté než naše sny,“ tenhle citát jsem nedávno viděl bůhvíkde) – cítím to všechno a vracím se zpátky k dalším svým probuzením do děsivý kocoviny u Bromberga a všem kocovinovým probuzením v mým životě, mám pocit „tak hochu, tohle je opravdovej začátek konce, tímhle tempem se už o moc dál nedostaneš, kolik mlhavosti ještě snese tvoje optimistický tělo a jak dlouho mu ten optimismus vydrží, jestli do něj bude tvoje psyché dál řezat – jo, hochu, umřeš, až i ptáci budou zpívat bezútěšně – to je to znamení –.“ Ale duní mi toho v hlavě daleko víc, vidiny ošizený práce, mojí duševní pohody (zase ta takzvaná stará duševní pohoda) drcený na kousky, trvale poškozenýho mozku – plány s prací u dráhy – Ach Bože, celá ta ohromná a hloupá iluze a všechny ty ciráty a zběsilost, kterou stavíme na místo pravý lásky, ve svým smutku – ale teď, když se ke mně Mardou naklání, ve vší vážnosti, pochmurně, hraje si s fousky ve strništi na mý bradě, je schopná prohlídnout mě skrz na skrz a spatřit moji hrůzu, schopná ucítit každý můj záchvěv bolesti a marnosti, o čemž taky svědčí to, že mému „myslíš to upřímně?“ rozuměla jako výkřiku ze dna – „Pojď domů, zlato.“ „Počítám, že budeme muset počkat, až pojede Bromberg, svézt se s ním vlakem –.“ Vstávám, jdu do koupelny (kde jsem byl před tím, když byli na pláži, a při erotickejch představách vzpomínal na jeden ještě divočejší a vzdálenější víkend u Bromberga, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293334
chudák Annie s vlnama ve vyčesanejch vlasech a s nenalíčeným obličejem a Leroy, chudák Leroy ve vedlejším pokoji uvažoval, co tam jeho žena dělá, Leroy, kterej potom zoufale skočil do auta a odjel do noci, když si uvědomil, že jsme spolu v koupelně něco měli, a já vzpomínám na bolest, kterou jsem Leroyovi to ráno způsobil, abych trochu ukojil toho červa a hada zvanýho sex) – Jdu do koupelny, myju se, jdu dolů a snažím se bejt veselej. Pořád se nemůžu Mardou kouknout zpříma do očí – v srdci, „proč jsi to udělala?“, cítím ve svým zoufalství proroctví toho, co se má stát.
Jako by toho ten den nebylo už tak dost, byla to navíc ještě noc skvělýho mejdanu s Jonesem, kdy jsem vyskočil z Mardouina taxíku a nechal ji napospas vřavě války – válečník Yuri táhne proti protivníkovi Leovi, každej sám za sebe. – Začátek, Bromberg obvolává lidi a dává dohromady dárky k narozeninám a balí se na autobus, abysme stihli starou stojednapadesátku ve 4:47 do města, Sand nás odváží (žalostná posádka) na zastávku, kde si dáváme jedno rychlý v baru přes ulici, zatímco Mardou, která se teď stydí nejen sama za sebe, ale i za mě, zůstává sedět v autě (i když je taky unavená) za denního světla, zkouší si zdřímnout – ve skutečnosti se snaží najít cestu z pasti, ze který jí můžu pomoci jenom já, kdybych dostal ještě jednu šanci – v baru jen zoufale dychtivě poslouchám, jak Bromberg pokračuje v hřímajících užvaněných komentářích o umění a literatuře a ve fakt prapodivných vtipech, ponurých jako farmáři ze Santa Clara Valley, když chlastaj na nádraží, Bromberg nemá ani ponětí o svým neskutečným dopadu na obyčejnýho člověka – a Sand si to užívá, sám je vlastně taky divnej – ale to není podstatný. – Jdu ven, abych řekl Mardou, že jsme se dohodli jet až pozdějším vlakem, abysme se mohli vrátit do domu pro zapomenutej balíček, což je pro ni jen další zhovadilost v kolotoči marnosti, přijímá tu novinku se sevřenejma rtama – ach, má lásko a ztracenej 102
Ukázka elektronické knihy