jazyk, averze vůči Rakousku ‑Uhersku, podruhé odboj proti hitlerovskému Německu a už za pár let společná rezi‑ stence mužů i žen vůči komunistickému režimu. Všechno bylo zestátněno, takže ženy nepociťovaly averzi vůči mu‑ žům jako majitelům, vlastníkům a zaměstnavatelům, ale spíše vůči státu jako jedinému zaměstnavateli a vůči příliš protektivní komunistické straně. Obojí bez rodových zna‑ ků či distinkcí. Sestry a soudružky Západnímu feminismu vytýkají ty ženy, které západní poměry znají, také jeho ideologičnost, to, že opět hledá univerzální řešení pro celý svět. Heslo „Sesterství je glo‑ bální“ nám nutně připomíná hesla o dělnické třídě, jejímž osvobozením se změní celý svět. Přesvědčili jsme se, za so‑ cialismu i v letech současných, že neexistuje univerzální dělník, jehož zájmy by byly obdobně v Pekingu, Moskvě, Manchesteru či ve Vysočanech. A také již víme z vlastní zkušenosti, že dělení lidí podle primárního neboli vrozené‑ ho sociálního statutu (kterým také třeba mohl být zděděný dobrý či špatný třídní původ) nevyřešilo naše problémy a nepřineslo nám štěstí. Proč by tedy dnes mělo fungovat nějaké globální světové sesterství žen? Stručně řečeno, mnohé západní feministky jsou pro nás příliš levicové, orientované na socialismus, kterého my jsme se právě zbavili, a jejich kritika západní demokracie nás znejišťuje, neboť to je cíl, kterého chceme teprve do‑ sáhnout, zatímco ony ho již kritizují. Výzkumy socioložky Marie Čermákové, která se jako jediná po celá léta systematicky zabývá postavením ženy, ukazují, že ženy volily (významně častěji než muži) pravi‑ cové strany. Přestože prohlašují, že pracují jenom z ekono‑ mických důvodů, nevzdávají se svého zaměstnání. Počet 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293226
zaměstnaných žen se po roce 1989 snížil jen o 5 %, a mezi nimi jsou určitě i ty ženy, které podnikají „načerno“. Nedorozumění způsobuje i to, že mnohé západní femini‑ stky se domnívají, že socialismus již našel řešení rovnopráv‑ nosti žen a že pád socialismu vlastně ženy „hodil zpátky“ do minulosti. Vytýkají nám, proč nebojujeme za zachování „výdobytků“ socialismu, které tehdejší stát „uštědřil“ ženám. Tvrdí, že za socialismu bylo ženám umožněno získat stejné vzdělání a pracovat ve stejném postavení jako muži a tím do‑ kazovat, že ženy jsou stejně schopné jako muži, a proto jsou vlastně dokonalým pohlavím. Nechápou, že v našich zemích ženy i o muži oceňují svobodu projevu a podnikání více než domestikaci, kterou jim poskytoval socialismus. Potřeby marginalizovaných skupin, různě znevýhodně‑ ných minorit přece nejsnáze nějakým usnesením „zajišťu‑ je“ centralistický stát, pokud možno totalitární. Přestože znalost marxismu už u nás není zrovna nejlepší, iluze si o „učení všech učení“ neděláme a jeho důsledky z vlastní kůže známe lépe než feministky na Západě. Lenin sice považoval vyřešení emancipace ženy za defi‑ nitivní kritérium sociálního pokroku, ale i on a jeho hnu‑ tí tvrdili, že zájmy žen je třeba podřídit zájmům dělnické třídy jako nadřazené kategorii. Chtěly‑li ženy získat rov‑ noprávnost, měly se zařadit do již „hotového světa“ a do so‑ ciálních struktur a mocenských vztahů vytvořených muži a především pro muže. Takový program vlastně ženám ří‑ kal: „Přizpůsobte se nám, dělejte a dokažte totéž a my vás pak oceníme jako rovnoprávné.“ To je požadavek, na který by v současnosti nepřistoupila žádná národnostní či rasová menšina. Kdokoli by chtěl něco podobného prosadit, by byl kritizován za porušování lidských práv. Stalin považo‑ val za vrchol emancipace žen umožnit jim „bojovat bok po boku mužů“ za industrializaci země, kolektivizaci zeměděl‑ ství a za splnění další úkolů socialistického státu. www.pritomnost.cz 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293226
V ideologii socialismu byla tak autorita mužského vlast‑ níka výrobních prostředků, tedy „patriarchy“, nahrazena autoritou totalitárního státu. Soukromá nadvláda byla na‑ hrazena státní, socialistickou či tzv. „public patriarchy“. Socialistický stát z důvodů kontroly nad všemi občany snižoval závislost žen na jejich jednotlivých manželech a podporoval formou různých státem poskytovaných dá‑ vek závislost žen‑matek na sobě samém. I proto měly ženy za socialismu větší zájem o politiku, než tomu bylo v téže době na Západě. Politika státu se našich žen prostě více dotýkala. Z toho ale nevyplývá, že by ženy tehdy byly více politicky anga‑ žované, než je tomu dnes. Dle kvót stanovaných ÚV KSČ byly ženy početněji zastoupeny v parlamentu, než jsou dnes, (asi 29 % proti dnešním 15 %), ale tehdy se v parla‑ mentu politika nedělala. I to je patrně důvod, proč současné ženy odmítají stanovení kvót pro různé zastupitelské orgány a chtějí být voleny především za stranu, kterou zastupují. Spor o kvóty Vztah žen k politice a počet žen v politicky významných funkcích je dalším bodem, za který západní feministky naše ženy kritizují, a další otázkou, kterou se snažíme sobě i jim vysvětlit. Hesla západoevropského a severoamerického levicového feminismu o tom, že ženy jsou proletáři světa, se u nás mí‑ její účinkem. Je to v jistém smyslu bezesporu pravda, ženy jsou zejména v rozvojových zemích těmi nejchudšími z nej‑ chudších, jejich práce v domácnosti ani v zemědělství není oceňována, mají výrazně nižší platy i za stejnou práci v továr‑ nách, neboť všude v Asii, v Africe i Jižní Americe je jedno‑ značně muž považován za hlavního živitele rodiny a dle toho i placen. Uznávám, že diskriminace žen ve světě neodpovídá 100
Ukázka elektronické knihy