ale nikdy se jí kvůli té básni nikdo neozval a v soutěži neuspěla. Já jsem ji hodně chválila, akorát že ona na moji chválu moc nedala. Možná tajně čekala, že se prosadí jako nový talent, jenže Hartola není pro něžné duše.“ Hilkka Toiviová je sice Hartolanka tělem i duší, ale dokáže vidět zdejší malost, pousměje se Saana v duchu a nahlédne do rozevřeného alba. Uprostřed pravé strany je stylizovaný rámeček, v němž stojí: Žeň básnické soutěže Helena Toiviová: Les halí se v tak nádherný šat, že poutá nám zrak a brání spatřit, co namísto krásy vidět má smysl. A burácení peřejí přehluší vše, co měli bychom slyšet.
„No není to skvělá báseň?“ řekne Hilkka s úsměvem. Saana nedokáže odpovědět. Přijde jí smutné, dokonce přízračné, že poslední báseň, která po Heleně zbyla, vypráví o peřejích, ve kterých ji nakonec našli utopenou. „Ta báseň na mě dělá dojem, jako by Helena věděla něco, co raději vědět neměla,“ nadhodí Saana s pohledem stále upřeným na báseň. „Nenapadá vás, co by to mohlo být?“ Hilkka se na ni trochu roztrpčeně podívá. „Helena byla spořádané a hodné děvče. V životě neměla co tajit, a kdyby ano, určitě by mi to řekla,“ prohlásí. Saana přikývne a pochopí, že bude lepší přejít k další otázce. „Jestliže tak ráda psala, nepamatujete si, jestli si nevedla deník?“ zeptá se a dál si prohlíží novinové výstřižky. „Jistě, měla deníky. Když se stalo, co se stalo, policie si je všechny odvezla. Nikdy jsme je nedostali zpátky.“ Saana k ní účastně vzhlédne. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293203
„Smrt vlastního dítěte je něco, co bych nikomu nepřála. Je to smutek toho nejhoršího druhu, člověk se ho nezbaví, dokud žije. Neumím to pořádně vysvětlit, ale nakonec mi nezbylo než se rozhodnout. Že budu žít v přítomnosti. Neupínám se do minulosti, ale snažím se být vděčná za všechny chvíle, které mi s Helenou byly dopřány. Kdybych se od své dcery nedokázala aspoň zčásti odpoutat, zřejmě bych sama umřela. Když se člověk zcela utápí ve smutku, tak nemá ze života vůbec nic. Já se nakonec díky Boží milosti dobrala jakéhos takéhos klidu.“ Saana ji mlčky poslouchá. Neumí si představit, jaké to je, ztratit vlastní dceru. Dokonce si nedokáže ani představit, jaké to je, nějakou dceru mít. Možná smutek nad ztrátou pořádně pochopí, až bude mít sama děti. „Mohla bych se jít podívat, jestli nenajdu ještě nějaké Heleniny věci,“ navrhne Hilkka a vsune album Saaně na klín. Saana ho odloží zpátky na konferenční stolek a rozhlédne se kolem. Všude čisto a naklizeno. Na její vkus všechno až příliš selské, ale to k venkovskému stavení tak nějak patří. Andělské obrázky, křížkové výšivky, dřevěné krucifixy a na skříni vedle svíčky tlustá Bible. V knihovních policích také stojí vícero zarámovaných fotek. Saana k nim přejde a zblízka si je prohlédne. Svatební foto Heleniných rodičů, svatební fotky jejich rodičů a jako poslední v řadě zřejmě Helena při konfirmaci. Mladá dívka se na snímku stydlivě usmívá do objektivu a drží temně rudou růži. Saana si fotku vezme do ruky. „Krásná Helena,“ ozve se jí za zády zjihlý hlas. Saana přikývne a otočí se k ženě. Ta nese v náručí zaprášenou krabici od bot. Na boku krabice stojí Hartolská obuv a kabelky. „Našla jsem tohle. Je v tom několik fotografií.“ Saana si podávanou krabici převezme. Víko je na okrajích lehce od prachu a na zaprášeném povrchu je vidět několik čistějších míst. Žena víko patrně otřela rukávem. „Mohla bych si fotky přefotit do mobilu?“ zeptá se Saana s nadějí v hlase. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS293203
„Klidně,“ přisvědčí Helenina matka, očividně ji těší, že její prožitý smutek a ztráta, po tolika letech, zajímá úplně neznámou ženu. Saana se usadí prozkoumat obsah krabice a ofocuje si staré třídní fotky. Jsou z různých let, ale na většině se opakovaně objevuje stejná učitelka. Saanu napadne, jestli by se s ní ještě dalo setkat. „Kam Helena chodila do školy?“ zeptá se při pohledu na snímek. „Na zdejší základku. Učila se moc dobře. Měli ji tam rádi.“ „A tady na fotce, to je její třídní?“ Saana si pomyslí, že učitelčin názor na Helenu by mohl být cenný. „Leena Lehtonenová, učitelka a ředitelka,“ potvrdí Helenina matka. „Je už v důchodu. Ještě tady bydlí, na Kaikulanmäki.“ „Děkuju,“ řekne Saana, zapíše si jméno a zvedne se k odchodu. „Myslíte, že bych si ještě mohla popovídat s Heleniným otcem?“ otáže se, i když prosba může vyznít jako obtěžování. Žena se na chvíli zarazí a pak se jí podívá přímo do očí. „On je hodný chlap, ale moc toho nenamluví,“ pronese a Saana pochopí. Nerada by šťourala příliš nebo někoho nutila. „Děkuju za váš čas a za všechno. Pokud se někdy k něčemu doberu, budete první, komu to povím,“ slibuje Saana a doufá, že z ní čiší nefalšovaný vděk. „Rádo se stalo,“ přikývne žena. „Hodně štěstí. Ale kdybyste zjistila něco, co by změnilo dosavadní stav věcí, nejsem si úplně jistá, že bych ještě chtěla slyšet něco nového. Vyhovuje mi to tak, jak to je. Helena odpočívá v pokoji a mně se za ty uplynulé roky podařilo vytvořit si vlastní představu, co se stalo. Helena je v nebi. Nic, co by ještě vyšlo najevo, to už nezmění.“ „Přemýšlela jsem, jestli si troufnu zeptat se, ale teď to přece jen udělám,“ řekne Saana, zatímco se v předsíni už obouvá. „Co myslíte, že se stalo?“ Zvedne hlavu od země a plaše, ale povzbudivě se ženě podívá do očí. Hilkka na chvíli sklopí zrak k prázdným dlaním. „Nehoda,“ pronese potom tichým hlasem. „Celou dobu si říkám, 99
Ukázka elektronické knihy