Pak jsme si prohlédli další dvě místnosti v přízemí s vyhlídkou na dvůr. První byl salón, jenž byl zařízený starobylým nábytkem, čalouněným starými gobelíny německého původu. Na kovové římse stály dost nevkusné pendlovky zhotovené z oblázků a mušlí. Z jejich zaprášeného ciferníku bylo zřejmé, že je už dlouho nikdo nepoužíval. Naproti oknu visel oválný portrét s ozdobnou obrubou kolem jména OTTO STORITZ. Obraz na nás udělal silný dojem. V opuštěném pokoji vypadal portrét toho člověka jako fantastická bytost. Storitzova ohromná hlava s ježatými vlasy, mohutným čelem a ohnivýma očima se zdála být živá a jakoby chtěla zrovna vyskočit z rámu a zvolat hrobovým hlasem, jak se opovažujeme rušit jeho klid. Také nás překvapil fakt, že Vilém Storitz je svému otci navlas podobný. Ze salónu jsme vešli do protějšího pokoje, jímž byla pracovna. Panoval tam strašný nepořádek. Police byly přecpány množstvím svazků pojednávajících o matematice, chemii a fyzice. V jednom rohu se válela kupa různých nástrojů, aparátů, baněk, křivulí a destilačních přístrojů a přenosná kamínka. Uprostřed místnosti, na stole plném papírů, ležely čtyři svazky úplného vydání Storitzova díla. Vedle nich byl rukopis studie o světle, jejímž autorem byl rovněž tento slavný vědec. Policisté zabavili publikaci, rukopis a všechny papíry a zapečetili je. Při odchodu z místnosti si pan Stepark povšiml zvláštní lahvičky z modrého skla, jež stála na římse nad krbem. Podlehl zvědavosti a natáhl se pro lahvičku, aby se na ni podíval zblízka. Avšak udělal asi nějaký neobratný pohyb – lahvička spadla na dlaždice a rozbila se na kusy. Vytekla jakási prchavá, nažloutlá tekutina, která se hned proměnila v páru zvláštní vůně, jež se nedala k ničemu přirovnat. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292975
„Bezpochyby to byla nějaká sloučenina, kterou vynalezl Otto Storitz,“ poznamenal jsem. „Jeho syn pravděpodobně zná vzorec a dokáže ji znovu vyrobit,“ odpověděl pan Stepark a dal pokyn, abychom šli do prvního poschodí. Pokoj nad salónem byla nejspíš ložnice Viléma Storitze. Podél jedné zdi byla železná postel a noční stolek a dubový prádelník, toaletní stolek, pohovka, křeslo potažené sametem a dvě židle byly podél protější stěny. Postel nebyla ustlaná, ale nemohli jsme s jistotou říci, že na ní někdo minulou noc spal. Avšak na toaletním stolku leželo umyvadlo a v něm byla voda s mýdlovými bublinkami, z čehož pan Stepark usoudil, že se v ní Vilém Storitz toho rána umyl a pak šel ven. Bylo tedy možné, že se vrátí, pokud si nevšimne včas policistů v domě. Vtom jsme zaslechli vrzat podlahu, jako by po ní někdo chodil. Zvuk přicházel ze sousedního pokoje nad pracovnou. Haralan přiskočil ke dveřím a prudce je otevřel – ale zmýlili jsme se. Nikdo tam nebyl. Tento pokoj byl zařízen ještě jednodušeji než první. Jen proleželá matrace na rámu potaženém silným plátnem, pár hrubých prostěradel a vlněná přikrývka. U krbu byly dvě židle a hrnec s vodou, několik obleků z těžké látky na věšáku a dubová truhla s kupou prádla v rohu. Bylo zřejmé, že to je pokoj starého sluhy Hermanna. „Nebylo by možné, že Vilém Storitz byl informován o chystané domovní prohlídce?“ zeptal jsem se pana Steparka. „Ne, pane Vidale. To by býval musel být schovaný v mé nebo guvernérově pracovně, když jsme tuto věc projednávali.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292975
„Možná že nás ale zpozorovali, když jsme přicházeli na bulvár Tékéli.“ „Budiž, ale jak se odsud dostali?“ „Odešli zadem do polí.“ „Nemohli by tak rychle přelézt vysoké zdi zahrady a příkop kolem opevnění se nedá přeskočit. Ne, museli odejít dříve, než jsme přišli.“ Vyšli jsme na chodbu. Když jsme stoupli na první schod schodiště, vedoucího do druhého patra, uslyšeli jsme, jak zavrzaly schody. Jako by někdo běžel z přízemí do prvního poschodí. Nato jsme zaslechli pád a bolestný výkřik. Nahnuli jsme se přes zábradlí a spatřili jsme, jak jeden policista vstává a tře si kříž. Policista nám vysvětloval, že právě stál na druhém schodu, když uslyšel vrzání. Prudce se obrátil, ale v tu chvíli udělal asi nešikovný pohyb, neboť mu ujely nohy, padl naznak a uhodil se. Řekl, že si nedovede vysvětlit, proč vlastně upadl. „Přísahal bych, že do mě někdo schválně vrazil, abych ztratil rovnováhu. Ale to není možné, protože kolega hlídal hlavní vchod do dvora a nikdo jiný tam nebyl.“ Vyběhli jsme do druhého poschodí. Byla tam jenom půda. Denní světlo prosvítalo dovnitř úzkými vikýři ve střeše a na první pohled jsme viděli, že se tam nikdo neschoval. Uprostřed půdy stál žebřík vedoucí do pavilónku, kam bylo nutno vcházet sklápěcími dveřmi. Dveře byly otevřené a profukoval jimi silný vítr. Korouhvička na střeše notně vrzala a pan Stepark usoudil, že to je ten zvuk, který jsme slyšeli. „Ale mně to spíš připadalo jako něčí kroky,“ namítl jsem. 100 Ukázka elektronické knihy