Lence. Co víc, kdyby záleželo čistě na mně, na svatbě bych se bez ní klidně obešla. Obřad proběhl druhou říjnovou sobotu. Bylo to jen tak tak, protože mi hladké bílé šaty z půjčovny byly přes vypouklé břicho těsné. S úlevou jsem je ze sebe shodila, hned jak jsme dorazili k Salzmannovým na zahradu, a na večírku se pohybovala v máminých černých tesilkách. Tentokrát jsem si je však nemusela vzadu zakládat svíracím špendlíkem. Petrovi šel za svědka Vláďa, stejně starý kamarád z děcáku. Nesmělý kluk v nepadnoucím obleku, plátěných teniskách a s amatérsky uvázanou kravatou. Dostavil se i se svou přítelkyní Helenkou, které bylo teprve devatenáct a už byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Z děcáku byli oba a život venku celkem dávali. Pracovali, Vláďa jako číšník a Helenka za pokladnou, nekradli, nefetovali. „Naše děti budou jen měsíc od sebe,“ pochvaloval si Petr a hned plánoval, jaká z nich bude nerozlučná dvojka. Příroda to má stejně dobře zařízeno, mé prvotní chmury se totiž rozplynuly a já se na dítě upřímně těšila. Zatímco Vláďa byl fajn, jeho přítelkyni Helence jsem do oka nepadla. Probodávala mě pohledem dívenky, které dospělá žena krade platonickou lásku. Bylo pravé babí léto, nějakých osmnáct stupňů, a já si pomyslela, že hezké počasí ve svatební den je to jediné, co mi v životě vyšlo. Nanosili jsme do zahradního altánu víno i chlebíčky, zapojili hudbu a začala nefalšovaná veselice. A naše parodie na první tanec, protože Petrovi zkrátka nebylo dáno. Můj manžel byl ten den snad poprvé v životě opravdu šťastný, ale poznala jsem, že se nemůže dočkat svatební 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292755
noci, a kdyby mohl, nejradši by všechno zabalil a nepozorovaně se vypařil. Jakmile jsme dotančili, chopil se mě táta, poté Vláďa a já už se třásla na to, až se přede mnou ukloní Libor a vysloví: Smím prosit? Jenže Libor na improvizovaném trávníkovém parketu protáčel výhradně mou sestru. Slušelo jim to spolu. Tak strašně jim to spolu slušelo! Však už tahle idylka nebude trvat dlouho, pomyslela jsem si. Až se Libor dozví, že mu Lenka zahýbá s jeho vlastním otcem, vyhází její početnou garderobu z okna. Po čtyřech tancích jsem unaveně odpadla na nejbližší volné místo, vedle Vláďovy přítelkyně Helenky. „Bavíš se?“ zeptala jsem se ze slušnosti. Chvíli mě pozorovala, aniž bych jí stála za odpověď. „Je mi Petra líto,“ promluvila pak. „Nebude to s tebou mít lehký.“ „Jak… jak to myslíš?“ „Celej život bude žít v tvým stínu. Ve stínu vás všech.“ Zaskočeně jsem vstala, když mě v náručí nečekaně a bez dovolení sevřel pan Salzmann. Evidentně měl už hodně vypito, kdykoli jsem ho totiž zahlédla, obracel do sebe jednu skleničku za druhou. „Jste nádherná žena, Lidmilo,“ ovanul mé ucho horký dech a nos se mi naplnil alkoholovými výpary. Zčervenala jsem, protože podobné vyznání jsem absolutně nečekala. V prvotním šoku jsem se snažila vyprostit, ale Salzmann můj záměr odhadl a sevřel mě pevněji. Ježiš, to je magor, problesklo mi hlavou. „Je vás pro něj škoda,“ řekl tak blízko, že jsem ucítila dotek jeho rtů na ušním lalůčku. „Až vás ten ňouma omrzí, zavolejte mi. Kdykoli.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292755
Podařilo se mi vší silou odtáhnout na délku paže. „Moje ségra vám nestačí?“ Skvělá příležitost, v opilosti se prořekne. A on se s kalným pohledem pousmál a znovu mě k sobě drsně přitiskl, jen ve mně hrklo. A začal mumlat, sotva mu bylo rozumět: „Vy jste mě tedy pobavila, Lidmilo.“ Neměla jsem čas se s ním párat. „Tak spíte s ní, nebo ne?“ Salzmann se mi vysmál. „Vy jste ještě nezkušený mládě. Myslíte, že bych se s tím svěřil zrovna vám?“ Dál mě nenuceně vedl po travnatém parketu a zašeptal mi do ucha: „Můžeme se hned zítra sejít. Diskrétně, na hotelu.“ Skladba dohrála a Salzmann mi foukl štiplavý odér rovnou do obličeje. „Vizitku máte v kapse.“ Instinktivně jsem zasunula ruku do sáčka, které jsem si v chladu vzala na sebe, a nahmatala hrany papírové kartičky. Musel mi ji tam nepozorovaně podstrčit při tanci. Salzmann se odebral za budoucí snachou a já z něj nespouštěla oči. Chvíli jsem pozorovala, jak se spolu baví a smějí, když vtom se oba jak na povel zvedli. Budu je špehovat, pomyslela jsem si, a pokud spolu zamíří do baráku, spadla klec. Jenže Salzmannová mi přišla suše oznámit, že je dvě minuty po desáté a musíme večírek rozpustit, aby na ně sousedi nezavolali policii kvůli rušení nočního klidu. Byla dost ovíněná, ale stále korektní. „My jsme slušní lidé,“ řekla. „Naše rodina má v okolí jen tu nejlepší pověst, nehodlám si ji kvůli vaší svatbě pokazit.“ Zvedl se mi z toho nánosu pokrytectví žaludek. Vy jste takoví slušňáci, že kdybych byla povolnější, váš 101
Ukázka elektronické knihy