„Dobře, tak já ti o tom řeknu víc…“ podíval se na Koralínu a přestal škrábat po zdi, „ty nehty narostly. A rostou stále, pořád rychleji. Takoví jako já jsou všude, v každém člověku. Někteří jen tak přebývají a člověk o nás třeba ani neví. Když si přivřeš ruku do dveří sama, bolí to míň, než kdyby ti ji tam omylem přivřel někdo jiný. To děláme my. Holduješ cigaretám, alkoholu, i když víš, že ti škodí? Zase my. Na některé působíme víc, na některé méně. Ty patříš mezi ty, kteří v ruce sevřou čepel nože, jen aby něco cítili, nemám pravdu?“ pokynul
na
Koralínu,
která
jeho
pokynutí
zopakovala,
a
Poškozováček pokračoval. „Těm, kteří se projevují víc, pak začnou růst takové nehty, jako ty moje. Slyšel jsem, jak je někteří měli delší, než byli sami. Taky bych je takové chtěl mít. Je to vzácnost. Ale já je musím brousit. Jednou je ale třeba takové mít budu!“ zasnil se. Koralína na něj pohlédla. Pak se zase vrátil do reality. „A co ty tu vůbec chceš?“ vyštěkl na ni a pokrčil nos, jakoby si až v tu chvíli uvědomil, že není jen výplodem jeho choré mysli. „Já se chci dostat ven… Ty ne?“ odpověděla mu Koralína. „Ne, já chci hlouběji! Takže s tím ti neporadím,“ řekl celý natěšený a začal opět rýt do stěny. „Hm,“ vzdychla si Koralína, „myslela jsem, že tu potkám víc lidí…“ „Vešli by se sem všichni dobří… Ale nenapočítáš jich zde víc, než je prstů na jedné ruce, možná ani to,“ zabrblal. Koralína chvíli mlčela a zírala na něj. Mračil se čím dál víc, až řekl: „Co je? Chceš ještě něco?“ - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292711
„No, už vím, co jsi zač i co tu děláš. Ještě mi pověz, jak ses sem vlastně dostal,“ řekla Koralína. „Nemůžu ti to říct. Ale můžu ti to ukázat,“ nabídl jí a než mu Koralína stačila odpovědět, dotkl se nehtem její hebké kůže, kterou protrhl. Koralína sykla. „Neboj, nic to nebylo,“ ujistil ji. „Ale proč…?“ držela si předloktí. „Sama jsi to chtěla. Tak se připrav, bude to jízda. Ber to jako dárek ode mě,“ škodolibě se usmál. Koralíně se zatmělo před očima. Všechno viděla jako sen, jako vybledlou vzpomínku. Jako by věděla, co přijde, přesto neměla ani tušení. Sledovala, co se kolem ní odehrává, aniž by měla na vybranou. Cítila pálivou bolest. Před ní ve tmě jako pod světlem žárovky ležela červená lesknoucí se krabice. Byla otevřená a víko s mašlí stálo opřené vedle ní. Koralína se rozhlédla kolem. Nacházela se v tom samém zlověstně dunícím chrámu, než se z něj staly ruiny. V suchých kamenech nebyl ani šrám. Ani ve vzduchu necítila žádný zápach. Z dárku položeného na ornamentu rozprostírajícím se na podlaze uprostřed apsidy najednou něco vystrčilo hlavu. Byl to Poškozováček, menší, než jak jej poznala Koralína, a bez nehtů. Na rukou měl jen buclaté prstíky. Jeho kůži nehyzdila žádná jizva, ani stroupek. Rozhlédl se po místnosti. Vypadal vyplašeně. Natáhl se přes okraj krabice pro víko a zavřel se uvnitř. Hned nato se země s proplétajícím se ornamentem zvedla a začala tvarovat. Vyrůstala z ní stébla trávy. - 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292711
Z černých lián za okamžik vyrostli dva lidé. Muž a žena. Přistoupili k dárku. Stáli každý na jedné straně, jako by dárek tvořil jejich nepřekročitelnou hranici. „Dostala jsi dárek, který jsi nechtěla. Nikdo ho nechtěl. Bral štěstí. Nikdo ti s ním nechtěl pomoct. Řekl jsem, že ti s ním pomůžu. A tvůj dárek byl náš,“ pověděl tiše muž. Ženě se z očí řinuly slzy. „Ale ty chceš štěstí jen pro sebe. Chceš odejít a ten dárek mi nechat,“ pokračoval muž. V očích měl spoustu bolesti. „Náš dárek bude jenom můj. A zůstanu tu nešťastný, protože budu mít dárek plný našeho štěstí.“ „Vůbec nechápeš, proč ti ten dárek chci dát!“ vzlykala žena. „Chceš se ho zbavit. Omrzel tě,“ proklínal ji muž. „Tak to není, nechápeš to.“ „Tak mi to vysvětli!“ mluvili, ale neposlouchali. „Ten dárek nesmíš odmítnout,“ naléhala. „Já nechci žádný dárek. Já chci tebe,“ oba říkali, co chtěli říct, ale ani jeden nedovedl říct, co ten druhý potřeboval slyšet. „Mě mít nemůžeš. Nikdy mě nikdo nebude moci mít,“ odmlčela se. „Ale ten dárek, to, co je v něm, je mou součástí. Prosím, přijmi jej. Jinou možnost nemáš,“ snažila se to muži vymluvit. „Jen si jej vezmi, prosím, a porozumíš. Pokus se porozumět. Ten dárek je jediná možnost,“ přistrčila mu jej. „Nemůžu,“ hlesl muž, „nechci mít jen kousek, chci tě celou!“ „Celou mě můžeš jenom ztratit,“ plakala žena. „Zvolil sis.“ „Prosím ne!“ žádal ji muž, ale žena tak, jak se zjevila, také zmizela. Muž přiskočil k ní, dotýkal se podlahy, volal za ní. „Nebyla to má - 100 Ukázka elektronické knihy