„Jo, ale Kabukičo to není,“ přiznávám, kde jsem už v Tokiu byl. Vysloužím si další zpytavý pohled. Zajezdíme si nějaké ty motorky, naházím drobné mince do stroje s cenami, které se z nich mají vytáhnout pomocí velkých kleští ovládaných nepříliš citlivým kniplem. Prostě se slovy toho herního maniaka „hustě pobavíme“. „Tohle je pravý moderní Japonsko, žádný go.“ „To je nějaká čínská hra, ne?“ chci hned získat nějaké informace. „Co já vím? Na to se budeš muset zeptat spíš nějakých dědečků v parku. Ale proč tě vlastně tolik zajímá zrovna go?“ „Zajímá mě japonská kultura.“ „No jo, tu máš přece i tady v Akihabaře, nebo zkus Šibuju,“ mrkne na mě a ještě dodává: „Když mluvíme o go, napadá mě něco jinýho,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292710
bude v tom pořád ta kultura.“ A na otázky, co to je, se mě ptá, jestli mám čas na pivo. Stojíme u barového pultu a připíjíme si místním nápojem Asahi s hloučkem studentů. Můj průvodce si něco špitá s mladou dívkou, a pak zmizí v útrobách baru. „Ty chceš vědět něco o Japonsku?“ ptá se pěknou angličtinou holčina. Kývám hlavou. „Já jsem Sakura, to je jméno jako z nějakého japonského románu, viď?“ zahajuje konverzaci příjemným tónem. Po obecném seznámení se mě najednou z ničeho nic ptá: „Bavíš se teď dobře?“ Jsem otázkou zaskočen, v hlavě mi to šrotuje. Je to snad nějaký chyták? Ale přiznávám, že ano. „Výborně, protože ty jsi cizinec, turista. Potkali jsme se náhodou, teď si hezky povídáme, užíváme si chvilku v baru. Tak je to správně, protože později budeš někde v hotelu, další den chceš vidět něco nového, a ještě později budeš zpět doma. Takže máme asi jedinečnou příležitost užít si krásný večer,“ trochu se při výkladu začervená, jako by sama chápala, jak to může vyznít. Nevím, co odpovědět, takže přiznávám, že má pravdu. „A tohle je iči-go iči-e (ichi-go ichi-e),“ právě mi dochází, co mi chtěl kluk přes hry prvně říct, když jsem vyzvídal něco o deskovce go. „Co to znamená?“ ptám se, abych měl jistotu, že rozumím. Sakura se při překladu zapotí, ale nakonec se shodneme na něčem ve stylu „jen tady a teď“. Celé to dává smysl, protože pouze nyní mám možnost vést dialog s touhle sympatickou slečnou. Přitom jsem 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292710
vlastně úplně zapomněl na čas. Iči-go iči-e je japonský idiom a hojně se používá jako připomínka toho, že vše je pomíjivé (a tudíž žádoucí užít si každý moment). Bohužel tato slova jsou až moc pravdivá. Je na čase rozloučit se se Sakurou, abych se vrátil do ubytování a mohl si připravit plán na zítřek, kdy se chci vydat na výlet do Kamakury. Cestou z metra omylem vystoupím na druhé straně široké silnice. Tahle náhoda se ukazuje jako pozitivní, když spatřím malé bistro krčící se mezí dvěma domky. Po vstupu mě omámí vůně jídla. Několik pánů s vážnou tváří posrkává polévku s jakýmisi tlustými nudlemi. Další dva kravaťáci sedí rozvaleni v rohu místnosti u jediného stolečku a popíjejí saké. Sednu si na vysokou barovou židli, i když pro mě vlastně ani tak vysoká není. Poručím si to, co mají moji sousedé. A tak se poprvé seznámím s nudlemi udon, které připomínají spíše těstoviny. Polévka se nazývá kicune udon (kitsune udon) a získá si mě pro svou zcela jedinečnou chuť. Je to sladké a vlastně není. Je to nahořklé i slané. Těžko to popsat. Až později mi pan domácí při dalším večerním popíjením vysvětluje, že jsem si objednal nadmíru japonské jídlo, což je pro mě jako pro turistu lačnícího po všem tuzemském vlastně dobře. Polévkovým základem je totiž vývar z řasy daši kombu, proto se vývar jmenuje daši (dashi). Právě tahle pochoutka vytváří jedinečné představení chutí na jazyku. Tokijský rodák se mému popisu zasměje. Po vypití další vodky však přiznává, že pátou chuť lze těžko k něčemu přirovnat. Nazývá se prostě umami. Jedním dechem dodává, že je 100 Ukázka elektronické knihy