I va
na
A
n d r e w s
• De
n í k
M
a r i e
K.
„Už jdu, jenom tu něco nechám,“ odpověděla jsem a položila na stůl lístek – stránku vytrženou z tohoto sešitu. Napsala jsem tam svoje iniciály a adresu – třeba sem ještě zajde. A připsala jsem: Ich liebe dich. Deine M. Na vzkaz ukápla slza a rozmazala ho. Jako kdybych říkala: zradila jsem tě, odjíždím, ale přesto tě miluji. Silně jsem stiskla půlku srdce na koženém řemínku mezi ňadry, až se mi jeho hrana bolestivě zaryla do dlaně a bez ohlédnutí jsem se rozběhla za Helenou. Klopýtaly jsme přes kupy cihel, zčernalého dřeva, brodily se v bahně z popela, prachu a vody z hadic, jimiž se hasiči marně snažili uhasit stovky požárů stravujících velký Mnichov. Potkávaly jsme spoustu uprchlíků, z města proudily davy místních obyvatel. K smrti unavení, vyhublí lidé táhli na vozících něco svého majetku, někdy i na vystlaných peřinách začouzených sazemi stařenu nebo kojence. V očích jsem jim četla strach a beznaděj. Kam mají jít? Z čeho budou živi? My jsme aspoň měly před očima domov. A oni…?
Christina vstala z křesla, otevřela okno dokořán a zhluboka se nadechla chladného vzduchu. Jako by byla Marie, jako by nemohla dýchat. Kolena se jí trochu třásla, ale zamířila ke skříňce se starými gramofonovými deskami. Pár jich povytáhla, nakonec se pro jednu rozhodla. Odklopila kryt gramofonu, co pamatoval její mládí, a opatrně vyjmula desku z potrhaného obalu. Deska se roztočila a jehla měkce dosedla na plochu. Pokoj rozvlnily tóny úžasné hudby Johanna Sebastiana Bacha. Christina si sedla do křesla, zavřela oči a nechala se unášet hudbou. Po tváři jí proudily slzy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292687
20. kapitola
P
etra stála na břehu Isary a užívala si krátké přestávky. Řeka líně proudila v širokém korytu a s tichým zurčením překonávala kamenné bariéry. Hezké místo, pomyslela si Petra a s očima upřenýma na vodu vytáhla mobil. Chvilku váhala, pak stiskla ikonku se jménem. „Alexi?“ „No ahoj, to je dost, že ses ozvala! Jak to tam vypadá?“ „Super. I když – myslela jsem si, že budu na pokoji sama. Mám ale spolubydlící, taky stážistku. Jmenuje se Katja.“ „Ve dvou se to lépe táhne. Rozumíte si?“ „Jo, bez problémů. Je fajn, stará se o mě. Až moc, myslím. A jak je v redakci? Něco nového?“ „Chybí nám Petra Hájková.“ „Nepovídej…“ „No, hlavně chybí Báře – dostala za tebe vaření.“ „Vážně? Doporučila jsem tebe.“ „Nekecej! Že se šéf nezmínil! Přece ví, že jsem po tom toužil od prvního okamžiku, co jsem nastoupil do redakce.“ „Ha ha ha. Moc vtipný. Umíš uvařit akorát čaj a kafe.“ „No, to sice jo, ale znám všechny pizzerie v okolí. A taky všechny druhy těstovin – fussili, tagliatelle, penne…“ „Dost! Stačí. Už věřím, že bys byl člověk na pravém místě,“ smála se Petra. „Koneckonců ten poslední společný oběd – hmm, nebylo to špatné.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292687
I va
na
A
n d r e w s
• De
n í k
M
a r i e
K.
Alex si vybavil Petřinu tvář a krůpěj vody, co jí tenkrát ulpěla na rtech. Celým tělem mu projel záchvěv touhy. Představil si, jak se k ní naklání a… „Proč nic neříkáš? Haló? Slyšíme se?“ Petřin hlas ho vrátil do reality. „Ehm,“ odkašlal si, „asi porucha spojení.“ „Vážně? Já tu mám skvělý signál.“ „Budeš ho mít i jindy?“ „Myslíš, jako že bychom pokecali?“ „Přesně.“ Petra si v tu chvíli uvědomila, jak jí chybí Alexovou špičkování, vtipné postřehy a glosy, kterými ji v redakci zásoboval. Rozumí si s ním. A on – naslouchá jí, zajímá ho, co říká, chce slyšet její názor. „Moc ráda, Alexi. Ale teď promiň, musím končit. Katja už na mě mává, za chvíli nám začíná seminář.“ „Jasně. Tak se měj a ozvi se mi, jo?“ „Jasně, ozvu se. Pa.“ Petra ještě chvíli zamyšleně zírala na displej a pak telefon vypnula. Alex odložil telefon vedle počítače. Znamená to, že se jí po něm aspoň trochu stýská? Znamená to něco víc? Zavrtěl hlavou. Nedělej si přehnané naděje, chlape. Ale přece jen, co když… Přejel dlaní přes obličej, jako kdyby se chtěl probudit ze sna. Myší najel na složku s fotografiemi. Na monitoru špičkou ukazováku pohladil usmívající se tvář trochu překvapené dívky, které právě náhlý poryv větru vehnal do obličeje pramínek vlasů. „Dělej, ať nepřijdeme pozdě,“ zahulákala Katja. „Prý ten seminář vede moc hezkej chlap. Jenže nedobytnej.“ „Cože?“ rozesmála se Petra. 100
Ukázka elektronické knihy