LYCEUM
Na Pekařovi bylo poznat, jak si v hlavě promítá tváře celé naší třídy jako na starých diákách. Pak zvedl oči a pronesl: „A kdo teda to má u nás podle tebe v hlavě ještě v pořádku?“ „Víš co, zapomeň na to. To jsem jen tak plácnul.“ „Dobře.“ Dopil svou lahev a stočil konverzaci na film, který jsem mu před časem doporučil. Já ale jeho slova pomalu přestával vnímat. Najednou jsem začal přemýšlet. Nad ní. I když jsme za ten rok ani slovo neprohodili, vybavil se mi v hlavě obrázek, jak pokaždé tiše sedí v lavici, soustředěně dává pozor, co učitelé vykládají, ani nedutá, a přesto jí to v hlavě šrotuje. Taky, jak se odmítla postavit na stranu rebelantů v té uniformové kauze… Pekař pořád něco blekotal, ale já ho už vůbec nevnímal a s podivným pocitem v břiše jsem si dával dohromady ten svůj zmatek v hlavě, který se mi tam dostával. Hm… třeba další školní rok něco přinese.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292668
17 Než jsem se nadál, byla tu polovina srpna. Povinnosti za celý týden jsem měl už za sebou, žádná práce mě dva dny nečekala. „Paráda!“ zavýsknul jsem si, „to vypadá na volnej víkend!“ Po obědě jsem se na dvacet minut natáhnul, pak si uvařil rozpustné kafe do malého hrníčku s obrázkem pěti prasátek, který mi dal kdysi k svátku bratranec a já na něj od malička nedal dopustit, a na chvilku jsem se posadil na rozvrzanou židli v kuchyni. Děda po dobrém jídle, které jsme spolu spatlali, vyrazil ještě chvilku pracovat, ale mě už nepotřeboval. „Kdyby něco, budu už odpoledne v hospodě,“ rozloučil se a já si na půl hodinky ještě jednou trochu zdříml. Probudila mě neodbytně bzučící moucha poletující kolem mého ucha. „Jedeš,“ máchnul jsem rozespale rukou. Zívnul jsem a trochu se protáhl. Příjemné poleženíčko. Bylo mi ale hrozné horko. Po dalším kafi jsem na sebe natáhl šortky, které vznikly uříznutím nohavic od starých manšestráků, oblékl starou vyřazenou košili, kterou jsem měl už jenom na práci – dříve to byla má oblíbená, bílá s červenými proužky – a se slamákem na hlavě jsem se vydal ke vzdálenému rybníku alespoň ponořit si nohy do vody. Během prázdnin jsem se koupal jenom dvakrát, v obou případech mi stačilo hupsnout do betonové nádrže kousek za návsí. Teď jsem však měl spoustu času. Rozhodl jsem se proto projít až úplně dozadu do lesa, kde jsem to v dětství miloval. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292668
LYCEUM
Od nás to bylo asi jenom dva kilometry. Prošel jsem kolem malé chatové oblasti, kde už tou dobou vybalovali kufry lufťáci z měst, kterým právě skončil pracovní týden, a pokračoval dál do lesa. Šel jsem po cestě projeté mohutným traktorem (soudě podle pneumatik obtisknutých v hlíně), pak jsem přešel na úzkou kamenitou cestičku, kolem které protékal můj oblíbený, průzračně čistý potůček, a už jsem jen minul veliký kříž, když se les rozestoupil, aby odhalil to nádherné dílo. Kolem dokola stromy, jen na jednom břehu pokračující kamenitá cesta. Nikdo tam nebyl. Rákosí a všelijaká křoviska obrůstala okraje rybníka kolem dokola, vodní rostliny tu a tam zdobily hladinu, pod níž se míhalo veliké množství ryb a rybek. „Nádhera!“ vydechl jsem, až mě to donutilo sejmout z hlavy slaměný klobouk. Dokráčel jsem po lávce až na konec zábradlí. Opřel jsem se o něj a pozoroval život ve vodě. Byla to moc příjemná chvíle, kdy jsem si dokázal, že se také umím aspoň na chvilku zastavit. Pak jsem se otočil zpátky. Moje procházka pokračovala po cestičce dál směrem do lesa. Přešel jsem starou lávku přes výpusť a proplétal se mezi stromy. Zajímalo mě, jestli to tam pořád ještě je. Když jsem vyšel na druhém konci rybníka, v místě až skoro připomínajícím zátoku, musel jsem chvilku hledat, ale nakonec se zadařilo. U ztrouchnivělého mola z březových polínek přibitých na dvou dlouhých kládách, podpíraných kůly zabodnutými do bahna, které jsme s klukama ukradli z rozpadlého plotu strašidelného domu na okraji lesa, rostly tři stromy; jeden z nich rozdvojený. Celou dobu, co tam kousek od břehu stály, si přímo říkaly o to, aby na nich někdo postavil domek. 100
Ukázka elektronické knihy