SOBOTA, 2. SRPNA 2025 Dnes jsme měli nácvik střelby a poprvé ode dne, kdy jsem zabila psa, jsme našli další mrtvolu. Tentokrát jsme ji viděli všichni. Byla to stará žena, nahá, prolezlá červy a napůl sežraná. Říct, že to bylo odporné, je slabé slovo. Pro Auru Mossovou to byla poslední kapka. Říká, že už na žádný nácvik střelby nepojede. Nikdy. Snažila jsem se promluvit si s ní, ale říká, že chránit nás je stejně mužská práce. Ženy by podle ní neměly cvičit se zbraněmi. „A co když budeš muset bránit mladší sourozence?“ zeptala jsem se jí. Musí se o ně starat dost často. „Umím už dost, abych to zvládla,“ odvětila. „Když nebudeš střílet, vyjdeš ze cviku,“ namítla jsem. „Já už ven nepojedu,“ trvala na svém. „A tobě do toho nic není. Nemusím jet!“ Nedokázala jsem s ní hnout. Měla strach, a proto se stáhla do sebe. Táta řekl, že mám počkat, až vzpomínka na mrtvolu vybledne, a pak ji zkusit přesvědčit. Asi má pravdu. Štve mě ten přístup Mossových. Richard Moss svým manželkám a dcerám dovoluje, aby ze sebe dělaly něco zvláštního. Na zahradách při chovu králíků a při pracích kolem domu je dře jako otroky, ale když jde o nějaké komunitní úsilí, nechává je, aby ze sebe dělaly „dámy“. Když nechtějí plnit svou roli, vždycky je podpoří. Je to nebezpečné a hloupé. Vzniká z toho jedině zlá krev. Žádná Mossova žena nikdy nedržela hlídku. Nejsem jediná, kdo si toho všiml. Poprvé s námi jely dvě nejstarší děti Payneových, Doyle a Margaret. Měly smůlu. Ale neodradilo je to. Mají v sobě tvrdost. To je dobře. Jejich strýc Wardell Parrish nechtěl, aby jely. Trousil urážlivé poznámky o otcově egu, o soukromých armádách a skupinách občanské sebeobrany, o svých daních – že v životě zaplatil dost, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292550
aby měl právo spoléhat na to, že ho ochrání policie. Blá, blá, blá. Je to zvláštní, samotářský, ufňukaný člověk. Slyšela jsem, že býval bohatý. Táta se mnou souhlasí, že se mu nedá věřit. Ale není otec Doyla a Margaret, a jejich matka Rosalee Payneová nemá ráda, když jí někdo radí, jak má svých pět dětí vychovávat. Jediná moc, kterou na světě má, je nad svými dětmi a svými penězi. Má totiž trochu peněz, zděděných po rodičích. Její bratr o ty své nějakým způsobem přišel. Proto od něho nebylo chytré snažit se jí říkat, co má dělat, nebo co by svým dětem neměla dovolit. Měl by být prozíravější – i když kvůli těm dětem jsem ráda, že nebyl. Bratr Keith jako obvykle škemral, aby mohl jet s námi. Za několik dní – 14. srpna – mu bude třináct, a představa, že bude muset čekat ještě dva roky, než mu bude patnáct, pro něho musí být nesnesitelná. Rozumím tomu. Čekání je hrozné. Čekání, až bude člověk starší, je horší než jiné druhy čekání, protože se nedá nic udělat, aby se to stalo rychleji. Chudák Keith. Chudák já. Táta nechává Keitha aspoň střílet rodinnou vzduchovkou po ptácích a veverkách, ale on si stejně stěžuje. „Není to spravedlivé,“ řekl dnes podvacáté nebo potřicáté. „Lauren je holka, a necháš ji jít. Vždycky jí všechno dovolíš. Mohl bych se naučit pomáhat ti hlídat a plašit zloděje…“ Jednou se přeřekl a nabídl, že bude pomáhat „střílet zloděje“ místo plašit a táta mu prakticky udělal kázání. Táta nás téměř nikdy neudeří; on dovede budit strach i bez zvednutí prstu. Keith samozřejmě dnes nejel. A náš nácvik probíhal bez problému až do chvíle, kdy jsme našli tu mrtvolu. Tentokrát jsme žádné psy neviděli. Ale mně nejvíc znervózňovaly další chatrče z hadrů, klacků, lepenky a palmových listů kolem cesty po River Street do kopců. Vždycky to vypadá, že jich přibylo. Jejich obyvatelé nás nikdy neobtěžovali jinak než žebráním a nadávkami, ale vždycky na nás hrozně civí. Jet kolem nich je čím dál obtížnější. Někteří 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292550
z nich jsou živé kostry. Kůže, kosti a pár zubů. Jedí všechno, co se jim tam podaří najít. Někdy se mi o tom zdá, jak na nás civí. Doma zatím bratr Keith vyklouzl z čtvrti – pryč hlavní bránou. Ukradl Coryin klíč a vyrazil na svou pěst. Táta a já jsme to nevěděli, dokud jsme nepřijeli domů. Keith byl pořád pryč a Cory tou dobou už věděla, že musí být venku. Ptala se ostatních z čtvrti a dvě děti Dunnových, šestiletá dvojčata Allison a Marie, řekly, že ho viděly vycházet bránou. Cory pak šla domů a zjistila, že její klíč zmizel. Táta, unavený, rozzlobený a vystrašený, se chtěl ven hned vrátit a začít ho hledat, ale Keith přišel domů, právě když táta byl na odchodu. Cory, Marcus a já jsme vyšli s tátou na verandu a všichni tři jsme spekulovali, kam mohl Keith jít. Marcus a já jsme se nabídli, že půjdeme ven s tátou, pomoct s hledáním. Byla skoro tma. „Vraťte se do domu a zůstaňte tam,“ řekl táta. „ Jako by nestačilo, že tam venku jeden z vás už je.“ Zkontroloval samopal, jestli je plně nabitý. „Tati, podívej,“ řekla jsem. Všimla jsem si, že o tři domy dál se něco pohybuje – rychlý, nezřetelný pohyb u verandy Garfieldových. Nevěděla jsem, že je to Keith. Mou pozornost upoutala kradmost toho pohybu. Někdo se tam plížil, snažil se zůstat schovaný. Táta byl dost pohotový, aby si pohybu všiml, než jej schoval dům Garfieldových. Okamžitě vstal, vzal zbraň a šel se tam podívat. My ostatní jsme se dívali a čekali. Chvíli nato Cory řekla, že z domu zaslechla zvláštní zvuk. Byla jsem tak soustředěná na tátu a na to, co se děje venku, že jsem nic takového neslyšela a nevěnovala jsem jí pozornost. Vrátila se dovnitř. Marcus a já jsme byli pořád na verandě, když zavřískla. Podívali jsme se s Marcusem nejdřív na sebe, a pak na dveře do domu. Marcus skočil ke dveřím. Já jsem zavolala na tátu. Byl už sice z dohledu, ale zaslechla jsem, jak na moje volání odpověděl. 103
Ukázka elektronické knihy