Bruce Dickinson
mě zajímaly a Cotswold Line byla nádherná. Pořád ještě jste se na ní mohli setkat s lokomotivami třídy 50, neobvyklými lokomotivami třídy 47 a sem tam se zahoukáním prosvištěl jinak tichou stanicí v Eveshamu i vysokorychlostní vlak. V hospodách, kde se potloukali metaláci, jsem se stal drobnou místní celebritou. Bylo tu jen málo kapel a mnohem více hospod. Celý kraj opanovali Black Sabbath, AC/DC a okultisté. Poslední zaznamenaná lidská oběť se odehrála na blízkém kopci Breedon hill. Lidé pořád věřili v čarodějnictví a celý kraj jakoby pořád běžel v nekonečné smyčce neustále se opakující zhruba od roku 1973. Aleister Crowley, Šelma 666 se narodil kousek odtud. Víkendy se většinou trávily v Elmley Castle popíjením psychotropního množství halucinogenního cideru Scrumpy. Hospoda sídlila u paty kopce, na němž se rozkládaly ruiny hradu. Hostinská kdysi pózovala nahá pro Mayfair a své akty na požádání ukázala. Cider se podával v plastových nádobách a často smíchaný s limonádou, což dalo vzniknout mírně šumivé kalné tekutině. Štamgasti katatonicky seděli na baru. Veškerý nábytek byl otočený směrem ven a na podlaze byl namalovaný pentagram. V koutě, zavěšená u stropu, hrála televize. Když jste ji chtěli sledovat, museli jste využít zrcadla nad okny. Celý ten výjev připomínal těla s posttraumatickým stresem shrbené v křeslech otočených špatným směrem s pusami utopenými v cideru. Večer se všichni sebrali a odjeli domů. Někteří na malých modrých invalidních vozících. Tento ráj šílenců jsem opustil a dal přednost mocné metropoli. Přidat se k Iron Maiden znamenalo příjem v podobě enormní sumy sta liber měsíčně, takže jsem si pronajal pokoj v jednom domě na Stamford Brook v západním Londýně. Do kanceláře Maidenů v jednom bytě na Danbury Street v Islingtonu jsem jezdil přes celé město. Kdybych si měl vybrat postavu z Medvídka Pú, která mě vystihovala nejlépe, jistojistě by to byl Tygr se svým bezmezným nadšením. A bezmezně jsem vyběhl rozviklané schody do kanceláře v prvním patře a uvedl se: „Nový zpěvák, hlásím se do služby, pane.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292517
Co dělá tenhle knoflík?
Smallwooda to nijak neohromilo: „Jdi si sehnat nějaký zasraný hadry – vypadáš jak vandrák.“ Zeptal jsem se Clivea, jak to mám udělat, abych vypadal jako kunda. Řekl mi: „Motorkářský bomber, pruhované tričko a bílé vysoké tenisky…“ Jediným problémem byly strečové jeany. V principu byly fajn, ale vznikly pro lidi, kteří měli nohy o patnáct centimetrů delší. Jen naprostá lenost mi přikázala ohrnout konec nohavic. Zaplatil jsem v hotovosti a vrátil Rodovi drobné i s účtenkou. Hudba byla o mnoho snazší. Na Caledonian Road jsme měli zkušebnu, které se říkalo Ezee Hire, kam jsme každý den zapadli a skládali. To byl moc plodně strávený čas. Refrény, které tvoří naše první společné album, jsme vybrousili tady, i když některé vznikly už ve zkušebně v Hack ney, kde jsem byl na konkurzu. Než jsme šli album nahrát, domluvilo se několik koncertů, které vyvrcholily vystoupením, kde jsme byly hvězdy večera, v Rainbow Theatre. Ta ironie mi nemohla uniknout. Se Shots jsem kolem jen toužebně chodil, se Samson tam natočil naprosto absurdní klip a teď tam jsem s Iron Maiden jako headliner. Před tím jsme odehráli několik zahřívacích koncertů v Itálii. Nikdy před tím jsem nevystupoval mimo Británii, a když pominu školní výlet, v podstatě jsem nebyl v zahraničí. Jeli jsme tam tourbusem. Ani v něčem takovém jsem předtím nikdy neseděl. Byl vybavený skoro použitelným záchodem, i když jsme se v něm nesměli vysrat, což z něj v případě střevních potíží dělalo jen výplod choré fantazie. První koncerty byly pro mě jako pro nováčka spojené s určitou nervozitou. Zkoušeli jsme nový materiál a vyhodnocovali, jaké budou reakce. Koupil jsem si černé spandexové kalhoty, módní povinnost, pokud jste nechtěli nosit jeany nebo upnuté kalhoty jako Steve, a šli jsme nafotit pár snímků s tehdejším kapelním fotografem Rossem Halfinem. Povzbuzoval nás, ať do objektivu pliveme, abychom vypadali přiměřeně divoce. Později se ukázalo, že při focení v koupelně, dlouhé betonové chodbě a různých dalších prostředích je Ross naprostý mistr. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292517
Bruce Dickinson
Vystoupení v Rainbow Theatre mělo nevalný úspěch. V tisku se objevily milé ohlasy, pokud si vzpomínám, a kritika se stavěla k novému vokálnímu vetřelci pozitivně. Samozřejmě, mé předchozí vystupování se Samson mi dopomohlo k určitému věhlasu, ale fanoušky předchozího zpěváka Paula Di’Annoa jsem nezaujal. Jeden si dokonce stěžoval písemně a podrobně popsal své zděšení, když své oblíbené písničky slyšel v podání „poplašné sirény“, a objevilo se také docela dost nelichotivých poznámek o míchačce na beton. Rod se okamžitě té poznámky o „poplašné siréně“ chytil a využil ji jako výpověď o mém ještě ne legendárním tenorovém kvílení předvedeném na skladbách jako „Run to the Hills“. Stal jsem se „lidskou poplašnou sirénou“. V tom celém jsem si pořád tak trochu připadal jako Sloní muž. Rod nebyl ani tak cirkusový uvaděč, jako spíš impresário, organizoval a řídil umělce a vystoupení a všechno kontroloval z anonymního karavanu schovaného za šapitó, kde také počítal peníze. Získat od managementu vlastní přezdívku bylo zavedenou praxí. Dokonce i jména členů road crew se doplňovala o ne vždy žádaný přídomek. Náš producent Martin Birch na zkoušky jezdil svým Range Roverem a na botách měl nalepená stébla slámy. Na albu The Number of the Beast je tak uvedený jako Martin „Farmer“ (Sedlák) Birch. Bylo to skutečně nevinné a trvalo několik let, než to začalo být otravné. Po koncertě v Rainbow jsme se doopravdy pustili do nového alba. Kromě toho, že se jednalo o první album s novým zpěvákem a naprosto odlišným přístupem ke zpěvu, bylo to také ono otravné a kritické třetí album kapely. Třetí album tradičně určuje, jestli se skupina nebo umělec nachází na konci začátku nebo na začátku konce. V kultuře hudebních nahrávek přežívá kult čtyřicetiminutového LP s dvěma stranami dodnes i v digitální éře. Myslím, že pro to existuje několik důvodů a tento nahrávací formát samotný pozitivním způsobem formoval představy a vize umělců. Napsat pevně semknutý a zhuštěný materiál, který vezme posluchače na výlet do světa hudby, je poměrně náročný úkol. Čtyřicet až pětačtyřicet minut nové hudby každých čtrnáct měsíců vyžaduje spoustu kom100 Ukázka elektronické knihy