*** Nazítří od rána pršelo. Radek se necítil ve své kůži, bolelo ho celé tělo, mírná závrať znejistěla jeho pohyby a nálada odpovídala zasmušilému nebi za oknem. Vypravil se do ordinace paní primářky. V čekárně seděla opět dívka s lněnými vlasy svázanými do uzlu na temeni hlavy. Odpověděla na pozdrav a obdarovala příchozího známým úsměvem. Posadil se na protější židli. Zahleděla se zpět do knihy a on si nedovolil ji rušit. Díval se do její tváře. Vyzařoval z ní klid a pocit bezpečí, jaký poskytuje matka svým dětem. Nebyla nádherná, ale čím déle ji pozoroval, tím v ní nacházel víc detailů, které ho upoutávaly. Půvab té tváře bylo nutno objevit. Jako na obraze starého mistra. Dodal si odvahy: „My už jsme se tu jednou viděli, slečno,“ řekl, ale byla to spíš otázka. Áno, pamätám si,“ odpověděla. Zvedla oči od rozečtených stránek a čekala, co Radek řekne. „To bylo předevčírem,“ upřesnil. „Od té doby jsem vás nikde nezahlédl. Vy ani nechodíte do jídelny?“ otázal se. „Nie, ja bývam v jednej súkromnej vile neďaleko odtiaľ. Sem dochádzam len na procedúry a k pani primárke každý deň na kontrolu,“ odpověděla. „Tak proto,“ povzdechl Radek. Z ordinace vyšel pacient, místo u okna osiřelo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292442
K snídani se dostal na poslední chvíli. Spolustolovníci již odešli. Koupele, elektroterapie a parafinové zábaly zabraly celé dopoledne. Taktiku pozdního příchodu použil Radek i u oběda. Pak ležel chvíli v pokoji na posteli. Ke třetí hodině sešel do haly v přízemí. V hlubokých křeslech tu posedávali znudění pacienti. Zabořil se do fotelu v samém rohu místnosti a doufal, že ho tam Hedvika neobjeví. Hlavou se mu stále honilo to, co mu včera řekla Petra. Ona je to asi choroba. Něčím podobným musela trpět i Hana. Těžko se vžíval do myšlení lidí, kteří se cítí neustále ohroženi. Mají trvalou potřebu bránit se neexistujícímu napadení a přecházet do protiútoku. Ubližují svému okolí a nejsou si toho vědomi. Pokus o smír a vysvětlení, že nic nebylo myšleno ve zlém, milostivě přijímají jako pokání, většinou až po důkladné domluvě viníkovi, ale sami se omluvit neumí. Nemají důvod. Nechápou, že lidi kolem sebe zraňují. Je jim to odepřeno jako někomu hudební sluch. Oni přece hájí pravdu! Svoji! Radek uvažoval o tom, jestli mají pocit uspokojení, když svým vítězstvím rozbijí přátelství s osobou, na které jim do té doby záleželo. Jestli si víc cení pocitu výhry, nebo jestli je víc bolí ztráta přítele. Jak je asi takovému člověku, který je přesvědčen, že zvítězila jeho pravda, a obětoval tomu to nejcennější? Mrzí ho někdy, že raději nemlčel a nezatroubil k ústupu? „Smím si přisednout?“ zaslechl nad sebou Radek ženský hlas a trošku sebou leknutím trhnul. Vedle něho stála starší paní z dvojice, kterou několikrát potkal na procházkách venku. Rozhlédl se a viděl, že mladší z obou žen sedí o tři křesla dál a předstírá, že čte něco zajímavého v časopise, který držela rozevřený před obličejem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292442
„Prosím,“ odpověděl, „místa je tady dost.“ „Jste zamyšlený, jako by vás něco trápilo,“ řekla paní a posadila se do sousední lenošky. „Včera jste se procházel s takovou atraktivní dámou, kdepak ji dnes máte?“ „Ani nevím,“ odpověděl. „Co byste si přála, paní?“ „Ale, viděly jsme vás večer v parku. Byl jste opuštěný. My chodíme taky samotné. S Monikou. To je to děvče tamhle,“ ukázala pohybem hlavy. „Ona je hodná a má náročnou práci. Dělá zapisovatelku u soudu. Ta by mohla vyprávět! S tou byste si určitě rozuměl,“ dodala. „Nechtěl byste někdy s námi jít na procházku?“ následovala pak přímá otázka. „To myslíte s vámi dvěma? Vždyť bych vám překážel. Slečna je vaše dcera?“ zeptal se. „Ne, my spolu bydlíme na pokoji. Ona je taková nesmělá, víte?“ „Paní, to je těžké. Já nevím, jestli bych měl jako chodit se slečnou pod vaším odborným dozorem, nebo s vámi a slečna by dbala na mravopočestnost. Nebo se mi snažíte ostýchavou dívku doporučit do přízně a přenechala byste mi péči o ni? Víte, já jsem v lázních poprvé a nevím, jak to tu chodí. Nějak mi to není jasné. Připadá mi to skoro jako dohazování.“ „No, jak myslíte,“ zvedla se paní uraženě k odchodu. „Aby vám tu ještě nebylo smutno. Ta vaše frajle se tamhle táhne s nějakým švihákem. Myslím, že jste utřel hubu, vážený pane,“ přestala si brát servítky a odešla. Škoda, že nebyly po ruce dveře, kterými by se dalo prásknout.
100 Ukázka elektronické knihy