Rudi stál na poště v Mühlenkampu a studoval každou z šestnácti fotografií na plakátu s hledanými osobami. Andreas Baa der, Ulrike Meinhofová, Holger Meins, Gudrun Ensslinová – horní řada. Většinu ostatních jmen neznal. Od minulého roku visely plakáty na poštách, Rudi už dávno věděl, že Ruth na nich není, ale přesto ho fotografie magicky přitahovaly. Sledoval je velice pozorně a modlil se, aby na nich svou dceru nikdy nenašel. V říjnu došlo k první oběti na straně policie. Mladý policista Norbert Schmid, který zemřel v Poppenbüttelu při nezdařeném zatýkání hledaných teroristů. Nálada se dostávala do varu. V prosinci byl v Berlíně zastřelen Georg von Rauch, druhá oběť na opačné straně. Kde byla Ruth? Nikde ji nezastihl, když se od ní chtěl dozvědět, proč je ve dveřích jiný zámek. Na podzim stál před bytem na Šancích a zprvu nedokázal pochopit, proč náhle nesmí dovnitř. Naposledy spolu byli v kontaktu na konci léta, poté co byla v Hamburku zabita mladá teroristka při přestřelce s policií. Při slovech, která k tomu řekla Ruth, ho zamrazilo. „Oběti ženou revoluci kupředu.“ Nekladl jí vždycky na srdce mír? Nepokoušel se ji přimět k tomu, aby válkami opovrhovala? Jejich společná filmová odpoledne v Europa-Palastu, protiválečný film Bernharda Wickiho Most. Když se Ruth začala angažovat v německém mírovém hnutí Akce smíření, byla ještě důstojnou mladistvou. Co se to s ní stalo? Scházel po schodech dolů na ulici a málem by zakopl, tak byl ponořený do myšlenek. Co může dělat? Svými obavami začínal jít Käthe na nervy, její pragmatismus byl, jak se zdá, větší než ten jeho. „Cestující se nemají zdržovat,“ říkala Käthe. Nebyla to však jen sebeobrana? Krátce před Vánocemi jel Rudi do Berlína, navštívil bytové společenství v Kreuzbergu, našel tam Geerta, Tine a děti. Geert se nejspíš staral už jen o záležitosti dětí, Friedhart a Ruth společenství opustili. Na otázku, kde vlastně jsou, se dočkal jen pokrčení ramen, Tine vypadala vystrašeně. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292397
Rudi si vyhrnul límec zimníku, na jehož šedé látce se usazovaly sněhové vločky, ruce strčil do kapes. Skutečná zima však nebyla, mrazilo ho spíš z vlastních myšlenek. Minul rybárnu, podíval se do výkladní skříně u Böttchera, skoro podmíněný reflex. Už celá léta. Vařit, jíst, žít. Pragmatické. Banální. Tak přežil v těch zlých dobách. Vešel dovnitř. Když uviděl u pultu Henny, obličej se mu rozzářil. Přátelé. Vůbec ne banální. V prosinci se Katja a dvě její bývalé spolužačky ze školy uměleckých řemesel přestěhovaly do Papenhuder Strasse. Od místa svého dětství se tím Katja příliš nevzdálila, neboť její rodiče a Konstantin žili jen o pár kroků dál. Na chodbě u velkého bytu ve starém domě stálo ještě několik nevybalených krabic. Ale Katjin pokoj už byl pro toho, kdo miloval poškozené věci, vybavený takřka dokonale. Secesní pohovka, kterou našla na skládce, stála uprostřed místnosti na odřené dřevěné podlaze. Psací stůl, u něhož pracovala, našla na půdě v Körnerově ulici. Indickou přikrývku na své posteli koupila Katja u Samanthaových, kteří provozovali v suterénu krámek plný vůně santalového dřeva. Na to zachmuřené nedělní dopoledne pozvaly tři mladé ženy své rodiny. Všichni měli vidět, že život v bytovém společenství neznamená žádnou anarchii. Chyběl jen Klaus, byl totiž v Paříži kvůli interview s jazzovým houslistou Stéphanem Grappellim. Také on nyní cestoval, nejen Alex. Ten právě rozmlouval s Henny, když Katja vešla do kuchyně. Levou rukou se Alex ležérně opíral o hůl, Katja věděla o jeho slibu mít hůl stále u sebe, pokud se mu podaří zase hrát na klavír. Už čyři týdny Alex fungoval v kvintetu, svou kariéru sólisty však považoval za ukončenou, měl dojem, že ztratil svou virtuo zitu. Ale to štěstí, že může zase pracovat v důvěrně známém světě nahrávacích studií, sedět u klavíru a vytvářet naprosto únosné tóny, mu umožňovalo dostatečnou vděčnost, aby svůj slib dodržel. Jinak by se prý obával hněvu bohů, jak řekl Henny. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS292397
Hans Dörner, od samého začátku jeho saxofonista, ho nabádal, aby zase začal koncertovat i mimo domov, jenže na to si netroufal. Když ve studiu náhodou sáhl vedle, mohl sled kláves opakovat, ale na jevišti by se za to styděl. „Postavím na další kávu,“ slíbila Henny, když uviděla Katju. „Vy mladí si zatím spolu popovídejte.“ „You are pulling my leg,“ ozval se Alex. Ale Henny si ho nedobírala, jen občas zapomínala, že není tak mladý, jak vypadá. „Co máš pořád s tou angličtinou,“ namítla Henny. Katja se usmála. Pro Alexe měla vždycky slabost, už jako malé dítě. Naučil ji hrát na klavír, stejně jako teď učil Konstantina. Jenže její malý bratr byl nepochybně nadanější než ona. „Ty tu hůl už opravdu skoro vůbec neodkládáš,“ prohodila a pohladila ho po tváři. Alex se chopil Katjiny ruky a políbil ji. „Šok se usadil hluboko,“ řekl. „Jak se vede tobě a Karstenovi? Už jsem ho dlouho neviděl.“ „Od té doby, co ve Vietnamu skáče z amerických vrtulníků, se Karsten změnil. Teď se z něj stal opravdu ten tvrdý chlapík, na kterého si předtím jenom hrál. Právě teď jeden druhému tak trochu jdeme z cesty.“ „Fotografuje ještě pro Stern?“ „Především pro Agence France-Presse.“ „A ty to budeš v budoucnosti taky dělat?“ „Můj volontariát skončí až skoro za rok. Ale doufám, že DPA mě k tomu pustí dřív a nebudu muset pořád fotografovat jenom maličkosti.“ „A co by sis představovala? Jen ne Vietnam, prosím tě!“ „Tahle válka už brzy skončí.“ „Pak přijde jiná,“ namítl Alex. „Doufám, že nepotáhneš do žádné války, Katjo. Život sám už je dost životu nebezpečný. Dáváš svému vztahu s Karstenem ještě nějakou šanci?“ „Ne,“ odpověděla Katja. „A Ruth už dávno do války vytáhla. Käthe a Rudi s ní od září vůbec nejsou v kontaktu.“ Alex přikývl. On a Klaus o tom slyšeli od Henny. Henny k nim přišla. „Dáte si kávu?“ zeptala se. „Rádi,“ přikývl Alex. „Na pohovce, jejíž potah vypadá, jako 101
Ukázka elektronické knihy