který vás nebaví, donekonečna vylepšujete program pro své děti, pro jejich kamarády a pro kamarády jejich kamarádů… Jednoho dne nastane chvíle, kdy vnější obdiv nevyváží utajenou vnitřní frustraci. Už jste z té snahy působit důležitě a přijímat obdiv unavení. Už vás nebaví pořád se zviditelňovat. Máte po krk snahy být první a nejlepší, protože jste neustále v jednom kole, zatímco ve skutečnosti byste raději věnovali čas něčemu jinému. Váš osobní a profesní životopis je ohromující, svět nad ním nadšeně vzdychá, ale ve vašem nitru se ozývá pochybovačný hlas. Jak z toho ven? Co se stane, když některé úkoly z diáře vyškrtáte? Když zůstanete v práci jen osm hodin, nikoli jedenáct? Co když si každý druhý víkend dovolíte volný režim, posedíte u oběda, v klidu si přečtete noviny a zajdete do kina? Zmocní se vás hrůza, že o něco přijdete, že vám něco unikne. A navíc – co řeknou lidé? Snaha vybudovat si pocit vlastní hodnoty přehnanou činností vychází z hluboko zakořeněného pocitu, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Toužíme po tom, aby nás lidé obdivovali za naše výkony. Chceme je tím přeplněným diářem ohromit (aniž bychom si to přiznali). Jenomže hektická aktivita naši vnitřní díru nezaplní, je to jen fasáda, divadlo navenek. Soutěžíme s ostatními (a snažíme se vítězit), ačkoli oni mnohdy ani nevědí, že nějaký závod probíhá. A jsme k smrti unavení. Chceme-li najít cestu ven, musíme si nejdříve přiznat, co se vlastně děje. Musíme změnit pohled na věc – spíše se postavit za reflektor a řídit jeho paprsek než běhat po
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291952
jevišti a snažit se zazářit v jeho světle. Zamyslete se nad tím, komu můžete pomoci a prospět, místo abyste hledali ocenění vlastní osoby. Když se přestanete honit za oceněním druhých, něco velmi podstatného se stane. Svět sám o sobě se bude zdát cenný. Budete se v něm cítit víc jako doma, bezpečněji. Budete spokojenější ve své kůži a najednou bude čas na všechno. Myšlenkové nastavení, o němž jsme v této kapitole hovořili, krade čas. A zlodějem času je také další vzorec, který nás omezuje: Neschopnost říkat ne.
Touha po pochvale Působí to jako snaha potěšit ostatní, ale ve skutečnosti jde spíš o nás – abychom se cítili dobře my. Je to vlastně snaha uspokojit sebe samé.
Emily P. Freemanová
Grace for the Good Girl: Letting Go of the Try-Hard Life (Záchrana pro hodnou holku: Netlač řeku, teče sama)
Audrey:
Nedávno jsem znovu objevila e-maily, které jsem rozeslala osmnáct dní po narození svého syna Willa. „Dejte vědět, jestli můžu s projektem nějak pomoci,“ psala jsem v jedné ze zpráv, jako by mě jizva po císařském řezu už
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291952
úplně přestala bolet. „Ještě tak týden dva nebudu moct řídit, ale pracovat z domova určitě můžu,“ pokračovala jsem a vysvětlovala, že „můj syn ještě nepřišel na to, že v noci se spí“ (ve věku osmnácti dní opravdu žádný div, říkám si dnes!), „jsme unavení, ale jinak je všechno v pořádku“. Zanedlouho jsem na jednom úkolu začala pracovat, což znamenalo, že jsem musela trávit celé dny u počítače. Můj pětitýdenní kojenec mi ležel na klíně, a abych stihla termín, vstávala jsem od obrazovky, jedině když potřeboval nakrmit nebo přebalit. Na své jídlo jsem vůbec nemyslela a nedošla jsem si pomalu ani na záchod. A proč? Protože mě o to někdo požádal a já jsem ho nechtěla zklamat. A ani za několik let jsem se ještě nepoučila. Skoro každý pátek večer se s rodinou a sousedy scházíme u někoho doma na terase. Vyprávíme si, co týden přinesl, u skleničky vína si sdělujeme dobré i špatné zprávy, něco malého zobeme nebo připravíme improvizovanou večeři. Vždycky se na ta setkání těšíme. Když je horko, pořádáme party u bazénu na zahradě a jíme u toho, co dům dá. Všichni jsou uvolnění a nenucení a já tyhle chvíle miluju. Snažím se nic si na páteční večery neplánovat, abych se sedánků u vína mohla účastnit. Je to už letitá tradice a já s potěšením pozoruju naše děti, jak rostou a pomalu se na sousedské sešlosti začínají těšit i ony – některé
Ukázka elektronické knihy