sněhem, měnilo je světlo dne a docela jinak vypadaly večer, v paprscích pouličních lamp. Teď do ulic padalo měkké zářijové slunce a propůjčovalo jim půvab starých vlámských pláten. Vystoupil u Národního divadla a vydal se vzhůru po Národní třídě. Ještě nevěděl, co udělá s volným časem a ani o tom nepřemýšlel. Stačilo mu jen tak jít, vstřebávat do sebe ruch ulice a čas nechat plynout jako vodu mezi prsty. Viděl barevné fasády opravených domů, skleněná průčelí bank, nahlížel do výkladů mnoha nových obchodů a cítil radost z toho, že se město mění. Vzápětí šlápl do psí hromádky a jeho radost byla ta tam. Přišel na Václavské náměstí, ale nezamířil vzhůru. Ztratil se v uličkách, vedoucích k Týnu. Sáhl na pleť starého domu s gotickými okny a nechal do sebe vstoupit energii starých kamenů. U domu, v němž kdysi bydlel Franz Kafka, se zastavil a pohlédl vzhůru. Tady se rodily prózy, kterým tehdy tak málo lidí rozumělo. Ale je jich dnes víc? Není Kafka jen módou? Trička s jeho portrétem se dobře prodávají. Kafka. „Kaf-ka,“ pošeptal si a šel dál. Přešel Staroměstské náměstí a vydal se Pařížskou ulicí směrem k řece. Někde u synagogy ucítil nutkání zastavit se a odbočit na Židovský hřbitov. Proč? kladl si otázku. Vždyť tam byl několikrát a měl pocit, že o starých kamenech s hebrejskými texty ví už dávno všechno. Přesto poslechl nutkavý pocit a koupil si vstupenku. Neviděl davy turistů a byl rád. Chtěl být s hlasem v sobě sám. Přišel až k náhrobku rabína Löwa, se kterým před staletími
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291738
rozmlouval sám císař Rudolf II. Kabala, Golem, tajemné síly a ještě tajemnější slova. A moudrost. Ten rabín byl moudrý. „Dobrý den. Vy něco víte o rabínovi, který tu leží?“ uslyšel za zády příjemný dívčí hlas a škubnul sebou leknutím. Podíval se na dívku, které hlas patřil. Měla havraní vlasy i oči a cosi navíc. Tajemství? Nedokázal to definovat. Ten nos, pomyslel si, není ta kráska náhodou Židovka? „Vy jste?“ nezadržel otázku, „Židovka? Totiž, tady je možné potkat Židy z celého světa.“ „Je to důležité?“ zeptala se a měla zkoumavé oči. „Ne. Vlastně- já nevím. Prostě mě to napadlo.“ „Jsem. Položil jste kamínek na rabínův náhrobek. Vy věříte té pověsti o splněném přání?“ „Věřím. Rabín mi už dvě splnil. A támhle se strkají do spár mezi kameny lístečky s prosbami. To víte jistě lépe než já.“ „Byl jste už v synagoze?“ zeptala se a na rtech měla náznak úsměvu. „Byl jsem ve všech, které tady v Praze jsou. Přitahují mě, i když přesně nevím, čím. Myslím si, že cosi, co je silnější a moudřejší než my lidé, existuje. Ale nic o tom nevím. Prostě se jen dívám kolem sebe a přemýšlím o světě, to je všechno. Dnes je móda věřit v Boha, nebo v bohy. Já si nemyslím, že u mě je to módní záležitost. Ale taky se nepokládám za křesťana. Pěkný zmatek, že?“ zeptal se a podíval se na ni. „Ani ne. Přemýšlíte a to je nejdůležitější. Žít s otevřenýma očima a přemýšlet, to je cesta. Pomyslete na davy slepých, které se dnes a
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291738
denně ženou ulicemi za svými chimérami a myslí si, že našly smysl života.“ Honza se na ni pozorně zadíval a uvědomil si, jak je krásná. Zvláštní, že jsme se potkali právě tady, chtělo se mu říci. Pozvat ji na oběd, na lodičky, napadlo jej. Na lodičky ne. Je chladno. Ale s tím obědem to není špatný nápad. „Víte něco o Židech a jejich náboženství?“ zeptala se. „Vím, že s námi mají společný
Starý zákon.
My křesťané,
mluvím-li za všechny, jsme přijali Krista jako Spasitele. Oni jej teprve očekávají. Ale mají fascinující dějiny. Po zboření chrámu se rozptýlili po světě a vidíte, dnes mají zase svůj Izrael. A ta síla, která je drží pohromadě děj se co děj... Tady, v Evropě, v Americe... Víte, nejsem si jist, jestli my bychom jako národ tolik vydrželi.“ Honza zjistil, že se mu dívka skutečně líbí a vrátil se k myšlence na společný oběd. Přinejmenším. „Já jsem Honza,“ představil se a podal jí ruku. „Já jsem Rebeka,“ odpověděla a krátce stiskla jeho dlaň. „Nepůjdeme na oběd?“ zeptal se a rychle přemýšlel o podniku, kam ji zavede. „Nemůžu,“ řekla a Honza nechápal, proč. „Já nejsem žádný sukničkář, Rebeko. Nemusíte se mě bát.“ „To jsem pochopila, ale nemůžu.“ „Proč?“ „Prostě odtud nemůžu odejít.“ „To snad ne,“ nevěřil jí. Nemůže odejít ze hřbitova? Co to znamená? 100 Ukázka elektronické knihy