Bylo mi to jedno, a tak jsem ze sebe shodila vlhké oblečení od sněhu a šla si rychle udělat něco teplého, co by mi mohlo na chvíli zahřát zkřehlé ruce. Bob ani Adam se za celou dobu v kuchyni neukázali, a tak jsem si vzala čaj s sebou a přikrytá až po krk jsem se snažila nemyslet vůbec na nic. „Aneto, spíš?“ uslyšela jsem ode dveří a dost naštvaně jsem odpověděla, že už ne. Nechala jsem zavřené oči a čekala, co je tak důležitého, že mě přišel Bob osobně poctít svou návštěvou. „Já jsem se ti přišel omluvit,“ řekl a jeho oči se dívaly přímo na mě. „Jako proč? Že jsi se sem k mojí nelibosti nastěhoval, nebo proto, že jsi mě před chvílí probudil?“ odsekla jsem a prosila toho nahoře, aby Bob co nejrychleji odešel. „Vidím, že moje veškerá snaha o cokoliv je zbytečná, ale ani jedno, co jsi řekla, tím důvodem není. Já už totiž vím, co ti je? Ty nejsi těhotná, ty jsi v přechodu. A modlím se, aby se ten byt uvolnil co nejdřív, protože bydlet tady s tebou víc jak měsíc by mě zabilo,“ vysvětlil mi dost důrazně a okamžitě odešel. No, super. Tak hlavně že už vím, co mi je. Chvíli jsem se utápěla ve své hluboké lítosti, a když se mi konečně povedlo přiblížit ke břehům naděje, vzala jsem telefon a snažila se dovolat člověku, který by mě alespoň vyslechl, když už nic jiného. Jenomže Nina měla asi něco důležitého na práci, protože její mobil byl nedostupný, což se mu za ty roky, co jsem ji znala, stávalo opravdu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291733
výjimečně. Takže jsem to nakonec vzdala a další vlnu lítosti jsem se snažila poslat na opačnou stranu oceánu. A pak jsem na chvíli usnula. Nevím, jestli mě z mého snu probudilo zjištění, že ten, kdo se mi snažil podat ruku, se najednou vytratil, anebo to bylo něco jiného, ale když jsem se vracela zpátky do stavu bdělosti, uslyšela jsem nad sebou dva hlasy, jak spekulovaly o tom, jestli jsem ještě naživu. „Jak dlouho jsi říkal, že už spí?“ zeptal se Adam Boba. „Spí od té doby, co jsme přišli, a to už bude šest hodin,“ odpověděl mu Bob a dodal něco o tom, jestli nejsem třeba nemocná Nechala jsem je ještě chvíli vytvářet nové a nové spekulace, a když přišli s tím, že zavolají mojí mámě, byla jsem ve vteřině probraná. „Můžete mi, pánové, sdělit, co děláte v mojí ložnici?“ zeptala jsem se těch dvou sudiček a snažila si upravit vlasy. Leknutí na nich bylo znát s prvním mým slovem, a tak jsem se z lehu přesunula do sedu, abych zjistila, co bylo důvodem jejich návštěvy. „No, víš, mně bylo divné, teda vlastně Bobovi bylo divné, proč jsi nepřišla na oběd, a taky jsme ti chtěli říct, že než se Bobovi povedlo omylem zavřít všechna okna v tvém počítači, tak ti několikrát zapípal, jakože přišla zpráva. A protože by to mohlo být důležité, tak jsme tě raději přišli vzbudit,“ vysoukal ze sebe Adam a já se snažila, abych mu byla schopná uvěřit alespoň tu poslední větu. Chvíli jsem si je prohlížela a oni mě, a když jsem je požádala, aby odešli, že za chvíli přijdu, pomalu jsem se belhala z postele.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291733
Ještě jsem nebyla ani v obýváku a už jsem slyšela z kuchyně, jak se ti dva ohledně mě na něčem domlouvají. „…ne, dej to tam, to vypadá líp. Ne, víno si asi nedá, stačí kafe…“ ozvalo se cinkání porcelánu, a tak jsem pokračovala až ke stolu, kde pro mě byla připravena slavnostní tabule. „Děje se něco?“ zeptala jsem se a dívala se z jednoho na druhého. Ti dva mi ale odpověděli naprosto stejně, že se vůbec nic neděje, a když jsem se pozastavila nad tím, pro koho je tahle pompézní hostina, ani jeden z nich mi nedokázal sdělit alespoň pravděpodobné vysvětlení. Usadila jsem se za prostřený stůl a nasávala vůně, které byly všude kolem mě. Adam se na chvíli vzdálil a Bob přinesl ke stolu můj počítač. „Aneto, promiň,“ ozvalo se okamžitě, jakmile se jeho zadek dotkl židle. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se omlouvat vůbec nemusí, ale on si dál vedl svou a na moje názory nebral zřetel. „Jako by se stalo,“ řekla jsem a dál se věnovala vyjídání rýžových nudlí přendaných z polystyrenové krabice na můj sváteční porcelán. Nechal mě najíst, a než jsem stihla uložit talíř do myčky, posunul počítač na moje místo a prosil, ať se do něj přihlásím. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že chodím na počítač jednou týdně, a to bylo ve čtvrtek, ale on byl neoblomný, a tak jsem otevřela všechna okna, která se jemu podařilo zavřít, a hledala onu zprávu, která těm dvěma nedávala spát.
100 Ukázka elektronické knihy