tam musím vrátit.) Po této příliš osobní odbočce zpět do Suðursveit. Moji hostitelé v Höfnu mi na příští ráno sjednali odvoz mlékařským vozem (se světáckým šoférem Ólim, s nímž jsme při jedné zastávce napočítali v zálivu čtyřicet labutí) na Oháňku. ACH, HALI, TO BYLA IDYLA!!! Trochu jiná, než jsem očekávala. Hlavním hospodářem tam byl Þórbergův starší bratr Steinþór, úžasně vtipný a moudrý muž, který znal spousty básniček a příběhů a po celém Islandu byl znám jako skvělý vypravěč (začátkem sedmdesátých let měl pravidelnou vypravěčskou relaci v rozhlase, jeho vyprávění prý poslouchal celý Island a bylo pak vydáno i knižně). Hospodářem další generace byl jeho jediný syn Torfi. V mládí, kdy bylo na Islandu málo škol a učitelé putovali mezi statky, kde se shromažďovaly děti k výuce, působil jako takový sezónní učitel. Pak absolvoval učitelskou školu a stal se zároveň ředitelem a učitelem jednotřídky v Suðursveit. Byl také velký koumal jako jeho otec. (Samozřejmě obývák i další místnosti na Oháňce plné regálů s knihami.) Neméně zajímavá, ba ještě zajímavější byla ženská část populace. Nejstarší hospodyně šestasedmdesátiletá stařenka, drobňoučká a vetchá, jediná toho času fungovala. Prostřední hospodyně, jednačtyřicetiletá Ingibjörg ve vysokém stupni těhotenství s desátým dítětem, momentálně nepřítomna. Její nejstarší dcera, těsně po porodu třetího dítěte, ještě polehávala v podkroví. Takže o děti nebyla v chalupě nouze a tetičkami a strýci mladšími než jejich neteře a synovci se to tam hemžilo. Nejpovedenější byly scény při jídle, kdy celé osazenstvo zasedlo ke společnému stolu a děti po sobě začaly vrhat talíře a vzájemně se píchat vidličkou. Že se nerouhám: těhotná prostřední hospodyně byla právě v nemocnici v Reykjavíku s pětiletou dceruškou, které vypíchl oko dvanáctiletý bratříček ne sice vidličkou, ale tužkou. Ubohá šestasedmdesátiletá stařenka ten zmatek pochopitelně nemohla zvládnout, zvláště přihlédneme-li k islandským výchovným metodám, tj. nevztáhnout na dítě ruku, nekřičet na ně a ponechat jim úplnou volnost. Děti si to užívaly a tříletý synek té čerstvé rodičky, jinak rozkošný blonďatý řimbaba, by ji spolkl po večeři. Což také začasto činil. Dospělí muži byli ke všem kraválům naprosto lhostejní a jedině nejstarší hospodář byl všem dětem dědem, otcem i matkou, krmil to, hledal po okolí, vytahoval z močůvky a hýčkal. Snažila jsem se stařence ulehčit práci, jak jsem mohla, a prakticky celé dny jsem stála u dřezu a myla nádobí. Mezitím jsem vařila kafe mužským a hlavně návštěvám; Oháňka byla jakýmsi kulturním a společenským centrem kraje a dveře se hosty netrhly. Jinak byly místní děti rozkošné, hlavně kluci, úžasní hloubalové a hlavy otevřené. Dva nejstarší měli dlouhé vlasy, pokrok v podobě Beatles dospěl už i do těchto končin. Ale byla jsem šťastná, když se Ingibjörg, neobyčejně zdatná a inteligentní žena, vrátila z Reykjavíku a vzala otěže pevně do rukou. Naprosto nic ji nevyvedlo z míry, což byl jediný způsob, jak všechno zvládnout. To činila celý život a já ji milovala a miluju dosud. Za pár dní přibyli 96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291727
Hospodář Torfi a jeho syn Fjölnir z usedlosti Hali (Oháňka) v Suðursveit, foto H. K., 1965
na Oháňku i Þórbergur s manželkou Xantipou, jak jsem ji nazývala ve svých dopisech domů. V té společnosti hodných, klidných a moudrých lidí působila jak pěst na oko. A zase jsem obdivovala Ingibjörg, jak diplomaticky odstraňovala všechny třecí plochy, jakož i řvoucí děti z dosahu Xantipy. A tehdy začaly mé slibované procházky s Þórbergem po kraji a kamenech, o kterých vyprávěl ve své knize. Tuhle idylu ponechám stranou (o přírodě a okolí čtěte v Þórbergově knize Kameny mluví) a zmíním jednu svou velmi indiskrétní, komickou příhodu, na kterou pořád nemůžu zapomenout. Radikální změna způsobu života i stravy po příjezdu na Oháňku u mě vyvolala totální zástavu vyměšování. Zapomněla jsem si s sebou vzít příslušné pilulky a s přibývajícími dny jsem se stávala zoufalou. Nenápadně jsem se postupně vyptávala jednotlivých členů rodiny na nějaký prostředek nebo radu. Tu mi poskytla až nejstarší hospodyně; měla jsem pojídat šťovík hojně rostoucí kolem stavení. Pustila jsem se do pastvy jako ovce a bylo mě pořád vidět s trsem trávy u pusy. Leč výsledek žádný. Po příjezdu spisovatelské dvojice z Reykjavíku mi Margrét poskytla své pilulky, ale ani ty po té dlouhodobé zástavě nepomohly. Měla jsem opravdu strach, že puknu, a muselo se to řešit. Vydala jsem se s hospodářem autem k nejbližšímu lékaři do města asi šedesát kilometrů vzdáleného, jenže ten právě odcestoval k nějaké rodičce vzdálené dalších devadesát kilometrů. To už bylo veškeré obyvatelstvo na Oháňce i v okolí o mém stavu informováno a všichni mě sledovali s účastí jak rodičku před Helena Kadečková | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291727
slehnutím. Nakonec se do toho vložil sám Þórbergur. Svezl se s kýmsi autem do města, kde navštívil tentokrát už přítomného lékaře a přivezl mi radikální léky, mimo jiné glycerin. K tomu nádavkem historku s doktorem. Þórbergur mu ve své prostotě sdělil, že na Oháňce je hostem jedna cizí dívka, a vylíčil mu její potíže. Načež službukonající doktor pravil: „Nejmenuje se ta dívka Helena?“ Ovšem že jo. Ukázalo se, že v Höfnu byl na praxi jeden pokročilý medik z koleje, s kterým jsem se znala. Takže má trapná sláva se rozšířila nejen po Suðursveit, kde jsem pobyla dost dlouho díky tomu, že sledi, na které jsem se chystala, k Islandu toho času nedorazili. Byly to, až na tu hanebnou epizodu, krásné dny plné poučení a já si potvrdila to, k čemu jsem spěla už předtím: Čím starší Islanďan, tím lepší. A naopak. Jeden příběh z té doby dám přece jen k lepšímu. Jezdili jsme i na dlouhé výlety autem a jeden byl vskutku pamětihodný. Když jsme jednou jeli směrem na západ, kde nebyly ještě žádné mosty, museli jsme si telefonicky zajistit místního převozníka přes jednu z řek, která nám stála – proudila v cestě. Byla to ona řeka, která vytéká z laguny pod ledovcem Vatnajökull, o níž bude ještě řeč, a tím převozníkem byl Sigurður z usedlosti Kvísker (zmíněné coby Dojný dvůr v knize Kameny mluví). A na Kvísker nás Sigurður také pozval, nebo my se pozvali k němu. Kvísker byl statek jak z lidové pověsti. Samota se zahrádkou a loukami v nedozírné pustině za nepřekročitelnou řekou, postavená v podobném stylu jako Oháňka, s interiérem však značně tradičnějším. Obývali ji tři bratři, dvě dcery a stařičká matka. Bratři byli muži v nejlepším věku, obzvláště sympatický Sigurður (v mládí spadl při přechodu ledovce do trhliny, kde ho zavalila sněhová lavina, a on se zachránil zázračným způsobem: stále zpíval a přezpíval vše, co uměl, žalmy i romance, než ho našli a vyhrabali – praví pověst) byl nejstarší, a všichni svobodní, stejně jako sestry. Později jsem se dozvěděla, proč se neoženili. V rodině byla jedna dcera mentálně postižená. Mentálně postižených lidí žilo v těchto končinách nápadně mnoho, rodiny byly zatížené po všech incestních sňatcích a početích, k nimž v této nepočetné a uzavřené komunitě po staletí docházelo. Sourozenci z Kvísker nechtěli v tomto začarovaném kruhu pokračovat. Místo toho se každý z bratrů dal na vzdělání a intenzivně se věnoval nějakému vědnímu oboru souvisejícímu s krajem. Sigurður byl historik a etnograf, ostatní se zabývali botanikou a geologií, všichni jazyky. Psali o svých výzkumech a vydávali o nich knihy. Prostě univerzita na samotě s třemi fakultami a úžasnými sbírkami minerálů, vycpaných ptáků, motýlů, much a všeho možného, vše pečlivě popsané, registrované a zařazené do systémů i s novými objevy světového významu. Jelikož byl statek zcela odříznutý od světa, museli si tam všechno vlastnoručně vyrábět, být samozásobitelé. Přitom to bylo jediné místo, kde jsem na zahrádce spatřila křen a pažitku, něco, o čem se ani lidem v Reykjavíku tenkrát nesnilo. Kvísker a jeho obyvatelé na mě učinili obrovský dojem. Zavítala jsem do těchto končin po roce 1990 několikrát už s jinými průvodci a jednou jsem 98 | Nova et vetera Ukázka elektronické knihy