Teď zářilo jasným elektrickým světlem. A pod ním další řady prosvětlených skleníků… „To přece neni možný…“ řekne konečně něco Vik, když k nám nesměle přibzučí ZET. Myslíme na to nejspíš všichni. To se přece nemůže stát. Nikdo z nás neslyšel, že by ně kdy jako potápěče vybrali někoho tak mladýho, jako je moje sestra. Vždycky to byl někdo starej, někdo nemocnej. Nebo někdo dospělej, kdo se dopustil něčeho obzvlášť strašlivý ho. Ale nikdy holka, která je ještě panna, která ještě může používat svůj dar. „Co se stalo? Proč se nevrátila zpátky a nezdrhla?“ ptám se Vika. A ten mi bez řečí posílá do hlavy svůj pohled. Vidím dveře. Nadzvedávají se do vzduchu a vyvlékají se z pantů… Nějaká síla je rychle přenese nad stůl. Zárubeň místo nich vyplní postava muže v černé lesklé helmě a černé uniformě. Na zádech popruhy dronoptéry, která musí stát ve vzduchu nad naším dvorem. Jednou rukou v mohutné rukavici drží na dálku dveře ve vzduchu. Druhou natahuje směrem k holčičí kóji, odkud vybíhá Luna. A ta sebou najednou smýkne kupředu, jak si ji přitáhne vzduchem. Je vidět, že se zkusila vrátit o kousek zpátky, ale nepovedlo se jí skočit v čase. V obličeji se jí zračí úlek, pak černej chlap pustí dveře a oběma rukama vytáhne moji sestru z místnosti. Obraz zmizí. Koukám na Vika a vrtím hlavou. Znovu mi vztekle pustí moment, kdy dveře dopadají na stůl a muž mizí pozpátku z našich veřejí. Na okraji snímku vidím sám sebe, jak se vykláním z kóje s hubou dokořán. Obraz mizí a zase jsme tu jenom my dva a obrovská, tmavá prázdnota Mnohodvora.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291651
„Co budeme dělat?“ Vik pokrčí rameny. Ještě nikdy jsem necestoval nočním Mnohodvorem. Je ti cho, mezi domama, mezi střechama pofukuje vítr. Tichej vítr, kterej ti cuchá vlasy a ochlazuje tváře. Je v tom něco dobrodružnýho. Stejně jako v tom, jak se úzkejma uličkama opatrně pohybujeme temným městem. Kolem je klid. Žádné vzdálené údery, žádné lomození, žádné dívčí hlasy zpívající A Ve Ma… Mámu jsme nechali s Rosou. Vlastně těžko říct, koho s kým. Jistý je, že jsme napřed nasadili dveře, poklidili ten největší nepořádek a vytratili se zase ven. „Co budem dělat?“ ptám se nakonec na to, co nejspíš trápí nás oba. Vik, který jde vepředu, se zastaví. Otočí se a já čekám, co řek ne. Jak stojí proti osvětlenému schodišti do horní ulice, není mu vidět do obličeje, takže marně pátrám po tom, jak se tváří. Nakonec neřekne nic. Jenom pokrčí ramenama. Možná proto, že je potichu, to uslyšíme. Polekaný kratič ký výkřik nějakého děcka, nedaleko od nás. Hned ale utichá, a tak není úplně jisté, odkud přišel. Vyběhneme pod mžourající lampu schodiště, Vik mi uká že hlavou, ať to zkusím nahoru, a sám seskáče pár trojic dolů, nakoukne za roh, zavrtí hlavou a už se vrací vzhůru za mnou. Já mám za prvním ohybem cesty štěstí. Jestli se to tak dá říct. Vyběhnu na malý náměstíčko, ze kterýho pokračují už jen jedny schody vzhůru a jedna úzká stezka po hraně kruhu… A uprostřed toho náměstí vidím dva Pořádky, jak se s někým
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291651
rvou. Jsou tím tak zaujatí, že ani jeden nezaregistruje, že jsem se na náměstí objevil já ani že tam doběhl Viktor. Zdá se, že se Pořádci perou s nějakým děckem, možná dokonce s holkou. Ale očividně jim dává docela zabrat. Právě se jí podařilo vykopnout jednomu z Pořádků z ruky elektrický obušek, který na ni vytáhl. S bzučením opsal oblouk vzdu chem a narazil do stěny kousek od nás. A najednou, aniž bych o tom přemýšlel, držím ten obušek já. Pevná rukojeť mi padne do ruky a palec pohladí tlačítko spouště. Udělám čtyři rychlý kroky a nacpu tu okovanou tyč do podpaždí druhýho z Pořádků, co akorát zvedá svůj pendrek. A zmáčknu. Ozve se zasršení a prudce zavoní taková fialová vůně, chlap zařve a i jeho obušek mizí někam do tmy, Pořádek sebou máz ne o zem, až mu hlava tvrdě narazí o dlažbu. Druhej Pořádek otevře oči dokořán a rozeřve se. Vší silou ho přetáhnu obuš kem přímo mezi ty vyvalený oči, nad ten rozeřvanej chřtán. Zuby mu zacvakaj, až mám dojem, že z nich vidím odlít nout maličký bílý štěpinky skloviny. Znova se rozvoní ostrá fialová vůně. Zhluboka ji vdechnu a mám dojem, že mě ce lýho elektrizuje a nabíjí. A tak tomu hajzlovi ještě přidám jednu pro jistotu. Tu máš, za náměstí Spirály, nafoukanej chytroprde. Tu máš, a tady ještě jednou. Zajiskří se. A je klid. Stojím na malým náměstí a prudce oddychuju. Někdo mi položí ruku na rameno. Trhnu sebou, ale je to Vik. „Měli bysme zmizet,“ řekne potichu a klidně. Oba Pořádci leží bez hnutí. Tipnul bych si, že měli obuš ky nastavený na omračování. Ale je mi to jedno, jestli je po
100 Ukázka elektronické knihy