vojín w.
ránu do temene a náhle leží obličejem v mokré zemi, kolem něj dusot holínek, koňská kopyta, funění a sténání, šílené vytí a řev. K vědomí přijde až ve vězeňském konvoji. Na dvou dlouhých lavicích krytého vozu sedí zhruba dva tucty mužů s řetězy na nohou i na rukou a žádný z nich nemá potuchy, kam je vezou ani kdo nad nimi drží ochrannou ruku. Cesta je kamenitá a hrbolatá. Jak se vůz nahýbá, hází to s nimi, nahoru a dolů a jednoho přes druhého, nakolik to řetězy dovolí. Nemálo z nich má těžká zranění. Voják sedící nejblíž má na paži hlubokou ránu do masa, kterou si převázal špinavou šálou. Dál ve voze sedí voják s nohou useknutou v kotníku, blouzní, křičí a buší hlavou do stěny, možná bolestí, možná ve snaze upoutat pozornost strážců nebo vozky. Jediný, kdo se zdá nezraněný, je dvanácti- či třináctiletý chlapec, který zírá nevidoucím pohledem přímo před sebe. Když do něj W. omylem strčí, probere se a vyděšeně se rozhlíží kolem, jako kdyby si teprve v té chvíli všiml, že jsou ve voze i další lidé. W. z něj nespouští oči a chlapec si ukáže na ústa a zavrtí hlavou. Jsi němý, ptá se voják naproti, ten se zraněnou paží. Chlapec si ukazuje na ústa a přitakává rozevlátými, důraznými pohyby. Proto tě vzali za vojáka, žes jim nemohl odmítnout, co? směje se ten s ránou na paži. Přes bolesti a žalostné postavení se dalších pár mužů ve voze dá do smíchu, i chlapec se rozesměje, ačkoli nevydá ani hlásku. Vězeňský vůz dorazí do Stralsundu a oni se ocitnou v téže pevnosti, kterou předtím obléhali. Znovu se ptá po mladém Richterovi, jestli ho někdo neviděl nebo neví, co se s ním stalo. To je jeho první zážitek z války: nic spolu nesouvisí, všechno se rozplývá a mizí a člověk nikdy nemá dost času 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291647
i. z vyšetření obžalovaného
ani příležitosti, aby pochopil proč nebo aby vůbec něco pochopil. Je tenhle nezměrný a stále kolující nerozum tím základním řádem světa? Tři týdny sedí v kasematech, třicet mužů v jediné cele. Pak jim znovu nasadí řetězy a odvedou je k lodi, na níž se přeplaví přes moře do Karlskrony. Moře ale nikdy nespatří. Mačkají se všichni v podpalubí v nákladním prostoru. Třebaže už je květen, počasí je pořád dost mizerné. Po několika hodinách plavby se ocitnou v prudké bouři. Loď se zvedá, kymácí a naklání. Ostatní vězni (stejně jako on nemá nikdo z nich s mořem zkušenosti) zvrací a zvrací, až jim nakonec v těle nezbude ani kapka síly, a jen leží na břiše s rukama přes hlavu, jako kdyby už započali pouť do říše nebeské. Jen chlapec se kupodivu nenechal vyvést z míry ani vlnami, ani stísněností uzavřeného podpalubí. Pořád mezi nimi prochází, podá trochu jídla, vodu nebo tabák jako pozdrav jednoho druhému. A protože on sám je beze jména nebo každopádně bez schopnosti je vyslovit, nazývají ho různě. Třeba Sušánek, jak běhá na palubu a rozkládá tam jejich pozvracené šatstvo páchnoucí jako hnůj, aby proschlo, když se počasí konečně uklidní. Nebo Korouhvička, když oči ani ruce nestačí, aby řekl, co chce říct. Od té chvíle se stává pro všechny kamarádem i důvěrníkem. Ti drsní chlapi k němu láskyplně natahují ruce, přivinou ho k sobě nebo mu jen letmo prohrábnou vlasy, které mu přes neposedné oči visí jako mop. A pak jednoho dne přiběhne do podpalubí s vlasy zježenými a pokládá pěst pravé ruky na dlaň levé. Švédský břeh je na dohled. Nazítří ráno, pořád ještě v divokém vlnobití, doveslovali na dlouhých člunech na souš. Znovu dva týdny v pevnosti a pak je vezou celou dlouhou cestu až do Stockholmu, kam dorazí za slunovratu. Příčkami vězeňského vozu vidí město, jak se kolem nich otevírá, ve vodě se zrcadlí nebe a vzduch jiskří odlesky světla, ačkoli 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291647
vojín w.
soudě podle denní doby by mělo být všechno ponořeno do nejhlubší noci.
100
Ukázka elektronické knihy