Barbara O‘Nealová Přikývnu. Kromě rodiny nikdo neví, jak zle na otřesy reaguju. „Neslyšela jsi, odkud šlo?“ „Z moře u pobřeží.“ Neurčitě mávne rukou k neklidně se pěnící vodě, tvrdě narážející do pevniny. „Fajn.“ Vyrazíme svižným tempem a hodně při tom mácháme rukama. Někdy šlapeme dlouho v tichu, ale dnešní novinky jsou tak významné, že to nevydržím. „Koupili jsme nový dům.“ „Už? Poslední projekt jste dokončili sotva minulý týden.“ „To jo, ale Simonovi se doneslo, že zemřela sestra Veronicy Parkerové.“ Zkoprní s pusou dokořán. „Ne.“ Povytáhnu obočí. „Ale ano. Díváš se na novou majitelku Safírového domu.“ „Děláš si srandu.“ Tváří se zároveň klidně i nažhaveně. „Ne. Hotovo a domluveno. Koupil to přímo bez agenta.“ „Proboha. Je ještě bohatší, než jsem si myslela.“ Chytnu ji v podpaží a nasměruju ke stezce, která obtáčí horu ze severu tohoto výběžku. „Jeho otec stále vlastní pořádné fláky země.“ „Ach, můj bože!“ vydechne. „Přece víš, jak moc ji zbožňuju. Musíš mi to tam ukázat.“ „To je jasný! Chci, abys mi s tím pomohla.“ „Kdy? Dneska ne. Mám hrozně práce. Co tenhle víkend?“ „Rozhodně. Slíbila jsem dětem, že je tam vezmu. Můžeš jet s námi.“ „Máte ho na kšeft?“ „Ne.“ Začíná stoupání, tak se na moment odmlčím. Slunko je ostré, opírá se mi do ramen. „Budeme tam bydlet.“ „Ne, to nemůžeš!“ Gwenethiny ruce vystřelí do vzduchu. „Potřebuju tě tady.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291546
Když jsme ješ tě věřily na mořské víly „Chvíli to potrvá.“ „No, ale pak budeš v tramtárii na hoře Eden a já už tě nikdy neuvidím.“ „Vůbec ne. Každý měsíc se sejdeme v některé bezva kavárně v nějaké čtvrti Aucklandu.“ Lokne si ze své láhve s vodou. „Tak dobře. A v tom domě budeš muset pořádat parádní párty.“ „To si piš, to ti můžu slíbit.“ Začneme brát výstup vážně, soustředíme se na dýchání. „Hele, hele, nešlo by trochu ubrat?“ zafuním. „Promiň.“ Zpomalí. „Měly bychom uspořádat nějakou uvítací oslavu nebo něco.“ Pořádně se napiju vody. „To zní fajnově. Nejsem si jistá, kdy se nám to podaří, ale zkusit to můžeme.“ „Já vím!“ vyvalí na mě oči. „Jak se to stalo, že nemáme vůbec čas? Ani když jsem pracovala, jsem nikdy nebyla tak zahlcená.“ „Neměla jsi děti. Každé dítě si vyžádá denně tak čtyřicet osm hodin.“ „Aaa, tak je to. To mi nikdo neřekl!“ Pokračujeme mlčky. Po pravé straně se táhne přístav a nepravidelná linka města. Na severu je Rangitoto, neobydlený sopečný ostrov oblíbený mezi turisty. V dálce se rýsuje linie hor, které se táhnou až k moři. Celá scenerie je laděná do modra. Modrá voda, modré hory, modré nebe. Nikdy jsem si nemyslela, že bych našla krásnější místo než severní pobřeží Kalifornie, ale tohle je až absurdní. „Nádhera. Tohohle výhledu se nikdy nenabažím.“ „Proto jsem nikdy neodešla. Jako malá jsem chtěla. Chtěla jsem do Paříže, do New Yorku a podobně. Byla jsem se tam podívat, ale tady tomu se nikdy nic nevyrovnalo.“ Nedokážu vyjádřit, jakou mám kliku, že jsem skončila právě tady. Nebylo v tom nic víc než pouhá náhoda, směš-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291546
Barbara O‘Nealová né načasování, správné rozhodnutí v kritické chvíli. Když pomyslím na všechno, co jsem málem nepoznala, stáhne se mi hrdlo. Hned za tou myšlenkou se však vkrádá jiná a přináší starosti. Televizní kamera mířící přímo na mě tu noc při požáru nočního klubu. Byla jsem s Nan v centru a zpravodajského týmu jsem si všimla cestou zpátky na trajekt. Než jsem vůbec zaznamenala, co se děje, na celé tři údery srdce jsem zírala přímo do objektivu. Bylo to neopatrné, ale upřímně, kolik událostí se průměrně dostane do denních zpráv? Ani ničivý požár v klubu nevydrží v titulcích příliš dlouho. Na vrcholu výběžku se krátce zastavíme. Opíráme se o bunkr z druhé světové války a popadáme dech. Ze všech vyhlídek, co znám, je tahle na ostrovy a Rangitoto, mrakodrapy v obchodním centru a roztodivnou směsici vil lemující pobřeží Devonportu ta nejlepší. „My máme takové štěstí,“ nadhodí Gweneth. „Jasně.“ Plácnu ji po rameni. „Máme sebe.“ „Sestry,“ řekne a zavěsí se do mě. „Navždycky.“ Mojí sestrou bude navždy Kit, nikdo jiný, ale bez blízkého ženského přátelství nedokážu žít. „Sestry,“ souhlasím. Opřu si hlavu o její rameno, oči upírám k východu, kde daleko za vodou žije moje sestra. Na kratičký přihlouplý okamžik mě napadne, jestli se snad také nedívá mým směrem. Překlenuje čas i prostor a cítí, že jsem stále naživu.
100 Ukázka elektronické knihy