NATALIE ANDERSONOVÁ
„Opravdu?“ Hospodyně se usmála. „Pracovali tu i moji synové, než se vydali studovat.“ „Takže jste tu byla, i když… se sem Theo jako malý nastěhoval?“ vyzvídala opatrně. „Ano.“ Hospodynin pohled naznačoval, že si jasně uvědomuje všechny otázky, které se Leah právě derou na jazyk. „Když sem Theodoros přišel poprvé, byl velmi tichý a zamlklý.“ Leah zadržela dech. Nechtěla Amalii přerušovat, aby ji všetečnými dotazy předčasně neumlčela. Byl tichý? Možná proto, že se něčeho bál? „Řecky tehdy moc neuměl,“ pokračovala Amalia, „hodně se ale snažil, aby to dohnal. Vždycky byl snaživý.“ Nechtělo se jí uvěřit, že by byl Theo už odmalička tak vážný a cílevědomý jako dnes a promarnil tak časy dětské bezstarostnosti. Vzpomněla si, jak jí vysvětloval, že za vše, čím je, dluží svému dědečkovi. Co se vlastně stalo s jeho matkou? „Kdybyste se chtěla na nákupy vydat hned teď, dohodnu to s řidičem,“ přerušila její myšlenky Amalia. „Co třeba za deset minut?“ „Výborně, děkuju vám.“ Vyhlídka na výlet do města jí zlepšila náladu, když ale o pár minut později sestoupila do obývací haly, kde se měla s Amalií setkat, zjistila, že v ní sedí Dimitri. „Amalia vás bere na nákupy,“ poznamenal bez úvodu. „Ano.“ Bez přemýšlení k němu přistoupila a upravila mu za zády polštář, který mu křivil páteř. „Chcete utratit nějaké peníze?“ optal se Dimitri ostražitě, když od něj znovu ustoupila. „Ano,“ přisvědčila. Do nedbalého tónu se musela nutit, protože v ní starcova přítomnost vzbudila úzkost. Byl to jejich první rozhovor a Leah vycítila, že se Dimitri pokouší odhadnout její pohnutky. Rychle usoudila, že by mu neměla nedůvěru zazlívat. „Potřebuju nějaké 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291494
BALET S MILIARDÁŘEM
oblečení, ve kterém bych se mohla setkat s Theovými kolegy a společníky. Nechci ho na veřejnosti zklamat.“ Dimitri ani teď neroztál. Kousla se do rtu a než stačila ztratit odvahu, zpříma se zeptala: „Vy si myslíte, že jdu po jeho penězích, že?“ „A není to tak?“ Několik chvil jen mlčela. Pochopila, že Theova hra na zasnoubení uzavřené z čisté lásky se u jeho dědečka nedočkala úspěchu. „Ne,“ odvětila pevně. „Jsem tu jen proto, že na tom Theo trval.“ Polkla a usadila se do protějšího křesla. „Atény vůbec neznám a, otevřeně řečeno, až dosud jsem v Řecku nikdy nebyla. Je mi líto, že vás můj příjezd tak zaskočil. Myslím ale, že oba chceme, aby byl Theo šťastný. Nosím jeho dítě a rozhodně pro něj chci jen to nejlepší. Ale, upřímně řečeno… jestli má být šťastný, budu potřebovat pomoc.“ Jeho tvář konečně alespoň trochu změkla. „Nerozumím ani slovo řecky,“ pokračovala s úlevou. „Myslíte, že by mi Amalia mohla pomoct při hledání učitele?“ „Chcete se naučit řecky?“ „Samozřejmě.“ Soudila, že pokud tu bude v dohledné budoucnosti bydlet, bylo by nepříjemné, kdyby zůstala izolovaná od okolí. „Chvíli mi to ale bude trvat,“ připustila. „Na učení moc nejsem.“ „Můžu vám pomoct sám,“ nabídl Dimitri. „Ano?“ rozzářila se. „Děkuju.“ „Děkuju – efharisto.“ Chvilku vyčkával. „Myslíte… že mi pomůžete osobně?“ „Děkuju – efharisto,“ zopakoval. „Efharisto?“ „Ano – ne.“ Nečekaně zatleskal a zavolal na Amalii. „Od této chvíle budete s Leah mluvit jen řecky.“ „Ne, Dimitri,“ usmála se Amalia a posunkem Leah vyzvala, aby šla za ní. Při nákupech se ovšem Amalia naštěstí Dimitriho 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291494
NATALIE ANDERSONOVÁ
příkazem neřídila, ale naneštěstí úsměvem schválila všechny šaty, které si Leah vyzkoušela ve špičkových aténských buticích. Při volbě ošacení tak Leah nakonec i s jejím doprovodem zůstala odkázaná sama na sebe. Vzpomněla si, jak jí Theo tvrdil, že se za černou barvu skrývá, a připustila, že má možná pravdu. Výrazným barvám se odjakživa podvědomě vyhýbala, protože měla pocit, že zbytečně upozorňují na její výšku a štíhlost. Po chvíli váhání usoudila, že v nové zemi a neznámém prostředí možná konečně dostala příležitost obléci se do všech barev, které se jí vždy tolik líbily, a neomezovat se jen na šarlatové kalhotky. Zkusila si namluvit, že živé barvy volí kvůli sobě, ne Theovi, nemohla ale popřít, že chce na jeho tváři znovu spatřit výraz překvapení a obdivu jako při jejich prvním milování. Po třech hodinách nákupního maratonu jí zazvonil mobil. „Doprovodíš mě dnes večer na vernisáž?“ optal se Theo. „Pardon?“ „Řidič tě vyzvedne v sedm.“ Odmlčel se a po chvilce dodal: „Jestli tedy chceš. Ptám se, nepřikazuju.“ „Tak dobře,“ souhlasila opatrně. Ucítila, jak se jí zrychluje tep. Theova slova svědčila o tom, že jí včera naslouchal a že se ji teď pokouší začlenit do svého dne i života. Ucítila, jak se v její duši probouzí první jiskérka naděje. „Mám až do večera jednu poradu za druhou a převléknu se v kanceláři,“ pokračoval zatím Theo. Hodila pohledem k hedvábné látce, kterou měla přímo před očima. „Já ale večerní šaty nenosím, Theo.“ „Já taky ne,“ odbyl ji se smíchem. „Budeš vypravená?“ „Ano.“ O pár hodin později vyhlížela z okna vozu a sledovala ruch na ulicích hlavního města. Theo na ni čekal 100 Ukázka elektronické knihy