m
a
r
i
a
l
a
n g
n
e
r
•
l
é
č
i
t
e
l
„Ne, počkej ještě!“ zvolal Olaf o něco hlasitěji, než se sluší. Po pár pivech se mu jazyk trochu pletl: „Už necháme Afghánistán plavat, mě samotnýho štve, že pořád mluvíme o tom stejným. Mě zajímáš ty, Amy. Marco vykládal, že ses narodila v Jižní Africe. Kde přesně? Já byl několikrát v Kapstadtu, kde bydlí můj strýc, takže se tam trochu vyznám.“ Kousla se do spodního rtu… Lekla se, nebo se mi to zdá? všiml si Marco. No, určitě se mi to zdá, už jsem trochu opilý a mám vidiny. „Ehmm…“ Amy se posunula blíž k němu. „Naše farma byla na západě v regionu Namaqualand.“ Olaf nadšeně přikývl: „Tomu se říká kvetoucí poušť, je tam opravdu nádherně, ale Namaqualand je velký. Kde přesně ležela vaše farma?“ Marco nechápal, proč je pro Olafa tak důležité dozvědět se takové detaily. Amy byla tenkrát ještě dítě, nemůže si všechno pamatovat. Olafovo dotírání nejspíš způsobilo množství vypitého piva. Marca to každopádně pomalu nervovalo a Amy očividně taky. „Pamatuji si, že tam taky byly kopce. Ale hlavně si pamatuji moře rozkvetlých oranžových květů… A nejen oranžových,“ dodala zamyšleně, „některé byly žluté nebo fialové. A když jsem měla štěstí, viděla jsem surikaty. Víc si nepamatuji. Pochop, byla jsem malá holka.“ „Ale tak malá zase ne. To si opravdu nepamatuješ víc?“ Olaf se pochybovačně ušklíbl, přitom se rukama opřel o silná stehna. „Ještě si pamatuji na svůj pokoj a na rodiče a taky na naše psy. Měli jsme jich hodně. Farma se jmenovala Bílá duše. A to je celkem všechno, co si pamatuji,“ doplnila Amy váhavě. „Amy, to není možné, člověk přece věci z dětství jenom tak nezapomíná,“ dobíral si ji Olaf. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291435
m
a
r
i
a
l
a
n g
n
e
r
•
l
é
č
i
t
e
l
Marcovi se nelíbilo, jak se Olaf na Amy díval. Jako na lhářku. Rychle vstoupil do rozhovoru: „Nechtělas jít spát? Klidně jdi, my si ještě dáme pár piv.“ „Jo, už jsem opravdu unavená,“ řekla Amy vděčně. Marco a Olaf sledovali, jak Amy odchází z obývacího pokoje a zavírá za sebou dveře ložnice. „Ta malá je opravdu nesmělá,“ prohodil Olaf a otevřel poslední dvě piva. Jednu lahev podal Marcovi. „Na nás, kámo, na to, že jsme přežili!“ Pivo došlo, a tak Marco otevřel Johnnyho Walkera, co včera koupil. Olaf vstal a prohlížel si obrázky na zdi: „Je tvoje žena vždycky tak málomluvná?“ „Ale ne.“ Marco neměl chuť mluvit o Amy. Vlastně nechtěl mluvit o ničem, co s ní je spojené, a hlavně ne o jejich manželství, co vlastně žádné manželství není. Teď už nejsou s Olafem v Afghánistánu, kde si – když nemohli spát – svěřovali svoje tajemství. Tady je to jiné. V Afghánistánu se Marco bohužel svěřil Olafovi, že myslí na Janinu – no, měl raději držet hubu. Teď aby se bál, že Olaf něco prozradí – musí si dát pozor a nenechávat ho s Amy o samotě. Nejlíp udělá, když tady v Německu nechá přátelství s Olafem trochu spát, tady je jiný svět, jiné starosti. Určitě nepopadne karton piv a nepoběží k Olafovi na návštěvu. „A jak se má syn? Už jsi ho navštívil?“ ozval se. Olaf jen pokrčil rameny a zamumlal něco nesrozumitelného. Takže ho nenavštívil. Marco věděl, že pro Olafa je syn nepříjemné téma, protože se jednoho krásného dne přišlo na to, že Olaf vlastně není biologický otec, a dodnes se s tím nesmířil. Přitom klukovi už je čtrnáct nebo patnáct. „Sedni si, dáme si ještě jednu rundu.“ Marco mávl rukou s lahví whisky směrem k prázdnému křeslu a Olaf dosedl tak prudce, že se křeslo posunulo o pár centimetrů dozadu. Oba se hlasitě rozesmáli, jako by se stalo něco velkolepého. Pak se Olaf zeptal na Janinu a Marco, vlastně skoro proti své vůli, se mu svěřil se vším, co v posledních dnech dělal. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291435
m
a
r
i
a
l
a
n g
n
e
r
•
l
é
č
i
t
e
l
„Cože? Ty trávíš čas tím, že sleduješ svou ex?“ Olaf vybuchl smíchy. „Dej si pozor, aby ti na to nepřišla ta tvoje květinka-nesahej-na-mě.“ Krátce po půlnoci se podnapilý Olaf zeptal, jestli může přespat: „Chápeš, přece si teď nesednu za volant. A když si vezmu taxíka a auto zůstane tady, musím si ho přijet vyzvednout. Stačí mi jenom deka. Je to v pohodě?“ Olafovo chrápání by Marco poznal mezi stovkou jiných, vždyť šest měsíců spali v jednom obytném kontejneru a neměli před sebou žádná tajemství. Marco věděl o Olafovi i to, že má potíže s plísní na nohou, že rád vypráví sprosté vtipy, jimž se pak sám nezřízeně směje. Je to pořád kamarád, jak by ho mohl vyhodit? „Jasněže v pohodě, žádný problém. Přespíš u nás, hned ti přinesu deku.“ Když Marco přišel do ložnice, Amy dělala, že spí, ale dalo se poznat, že je vzhůru. Přesto se Marco choval tiše, vzal opatrně svou deku a přinesl ji Olafovi. Pak se vrátil zpátky, nerozsvítil a mlčky se převlékl, vděčný, že nemusí mluvit. „Co se děje?“ přerušila ticho Amy. „Olaf nemůže řídit, tak jsem mu řekl, ať se vyspí na gauči,“ zašeptal Marco. Teď by se asi měl omluvit, že chce spát v posteli vedle Amy, ale nebylo mu do řeči, ani se nechtěl ptát, kde je jiná deka, a rozhodl se spát nepřikrytý. Určitě se nemínil vnutit pod její deku, a tak se položil na záda, ruce složil pod hlavu a dával si pozor, aby se Amy ani nedotkl. Už skoro usnul, když se tiše ozvala Amy: „Udělala jsem něco špatně?“ „Co? Ale ne.“ „Tak proč se ke mně chováš, jako bych už nebyla tvoje manželka?“ „Ale co si to myslíš…?“ Marco se vyhýbal slovu sex. „To je normální, aspoň jak jsem slyšel. Člověk si musí po misi teprve zase zvyknout. Je mi líto, jestli jsem tě zklamal.“ 100
Ukázka elektronické knihy