j u l i e
w a l d
•
t a j e m s t v í
s t ř í b r n é
k l i s n y
Ava si odkašlala. „Ne, není to žádný kluk!“ řekla konečně. „Když to chcete vědět, tak je to klisna. Jmenuje se Soraya a s Lou jsme ji poznaly právě kvůli tomu referátu na bižuli. Teď se o ni…, teď se o ni starám.“ Mluvila čím dál rychleji. A teď s bušícím srdcem čekala, jak budou rodiče reagovat. Nejdřív však žádná reakce nepřišla, proto Ava pro jistotu ještě dodala: „Samozřejmě to nic nestojí. Já totiž místo toho v Hájovně pomáhám a můžu taky zadarmo jezdit. Je to doslova win-win.“ Nejistě se usmívala. „To je přece boží, ne?“ Matka se na ni překvapeně podívala. Vzápětí se dala do zvonivého smíchu. „No to se podívejme! To jsou ale fantastické novinky! Nejen, že máš zase ve svém životě nějakého koně – z toho mám opravdu velkou radost, kvůli tobě. Ale víš, co? Mám taky radost kvůli sobě. Protože teď vím, že jsem se fakt nezbláznila… Já už myslela, že mi přeskočilo, jak jsem pořád cítila ty koně…“ Matka se smíchem zaúpěla. „Já se vážně bála, že mám halucinace. Kdybys s tím vyrukovala o něco dřív, byla bys mi ušetřila nervy!“ Ava se na matku omluvně podívala. „To mě mrzí. Já totiž chtěla radši počkat, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to bude fungovat. Jestli…, jestli spolu se Sorayou vyjdeme…,“ dokončila větu po krátkém rozmýšlení. Že je Soraya slepá, to si zatím radši nechala pro sebe. Její rodiče se k ježdění doposud stavěli velice benevolentně, ale Ava si nebyla jistá, jestli by to takové zůstalo, kdyby se o Soraye dověděli celou pravdu. Paula Gildsteinová se na dceru potěšeně usmívala. „Já jsem opravdu ráda, že ses v novém okolí tak dobře uchytila a zapojila, Avi. Jsem na tebe pyšná. Oba jsme na tebe pyšní, co, Oskare?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291433
j u l i e
w a l d
•
t a j e m s t v í
s t ř í b r n é
k l i s n y
Táta poněkud ztuhle přikývl. „Jo, jasně,“ spěchal odpovědět. „Je to boží.“ Ava cítila, že nemyslel jediné slovo vážně, ale matka si toho, zdá se, nevšimla.
Pozdě odpoledne se Ava konečně dostala do Hájovny. Žáčci od poníků už dávno odešli, ani Elafa nebylo nikde vidět. Avě však tentokrát vůbec nevadilo, že tu nikdo nebyl. Chtěla jen za Sorayou, a sice nejraději sama. Vypadalo to, že bude mít štěstí. Elsie sice zrovna vyšla z domu, ale výjimečně neměla na sobě rajtky ani holínky, nýbrž formální kostýmek. Kdyby v něm nevypadala tak ztrápeně, dala by se Ava okamžitě do smíchu – ten pohled byl přinejmenším velmi neobvyklý. Násilím salvu smíchu potlačila. Trenérce však pobavený výraz v Aviných očích neušel. „Jo, jen se směj,“ podotkla kysele a soustředila se, aby si cestou k autu na nerovné zemi nevyvrtla v lodičkách na podpatku kotník. „Mně je naprosto jasné, jak pošahaně v tom vypadám. Jenže dneska je na radnici ten raut a tam se sejdou všichni, kdo v Cassisburgu něco znamenají, nebo si to aspoň myslí. Budou se tam představovat nové firmy roku. Dědeček tvrdil, že by rozhodně neuškodilo, abych se tam ukázala. Když jsem tedy založila tu novou firmu.“ „Vypadáš náhodou megasticky,“ prohlásila Ava. Elsie se jí sice podstatně víc zamlouvala v oblečení, které nosila běžně – v těch pěkných hnědých vázacích jezdeckých botách, béžových rajtkách a kožené vestě bez rukávů, nicméně v tom elegantním kalhotovém kostýmku vypadala opravdu dobře. „Nezvykle, ale skvěle, fakt,“ dodala povzbudivě. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS291433
j u l i e
w a l d
•
t a j e m s t v í
s t ř í b r n é
k l i s n y
Elsie zabručela. „Věř mi, že bych tady mnohem radši zůstala… Ale dědoušek má pravdu. I trénování koní je byznys. Když si vzpomenu na účet za poslední dodávku sena, tak to vážně musím uznat i já. Takže: drž mi palce, ať tam vydržím aspoň půl hodiny. Jo, a když jsi tady, mohla bys, prosím tě, pomoct dědouškovi s krmením? Před chvilkou jel čtyřkolkou do lesa. Jednou hajný, navždycky hajný,“ zasmála se. „Ale určitě se brzy vrátí a bude rád, když na to nebude sám. Vždyť víš, to jeho koleno…“ „Jasně, já mu pomůžu,“ souhlasila Ava a zaradovala se. Po dnešním dnu stráveném v Eschentalu bylo teď moc fajn, že ji tu potřebují. Navíc jí tahle situace perfektně nahrála do karet, aby se dověděla, jestli se svým tušením dostane zapravdu nebo ne. Zamávala Elsii na rozloučenou a potěšeně zamířila k Sorayinu výběhu. Stříbrná klisna mírumilovně stála u držáku na seno a vyhřívala se ve večerním sluníčku. Jako by Avu poznala podle chůze, zvedla hlavu a našpicovala uši. „Ahoj, Silverhorse,“ zašeptala Ava. Soraya odpověděla spokojeným frknutím. Zjevně už na ni čekala. Ava podlezla plot a Soraya se k ní hned vydala a hned jí začala očichávat kapsy. Tentokrát však byly prázdné, a tak si Ava musela ještě nechat očichat ruce i obličej. „Promiň, dneska pro tebe fakt nemám žádnou laskominku, já na to v tom spěchu zapomněla,“ hihňala se Ava, protože ji Sorayiny hmatové vousy polechtaly pod nosem. Kůň ji teď však oňufával tak něžně a opatrně, že Ava vůbec neměla strach, že by jí mohl nějak ublížit. Ve výběhu vždycky byla to nejroztomilejší zvíře na světě – dokud ji nebrali na lonž nebo ji nevodili po okolí na vodítku, bylo všechno v pohodě. Ava si ten okamžik vychutnávala. Pak Sorayu jako obvykle 100 Ukázka elektronické knihy